Co dům, pardon, internet dal... (3)

Tentokrát to vezmu zkrátka. Podstatu rubriky snad není třeba dále uvozovat. Ostatně její název hovoří tak jaksi za vše, zejména za skutečnost, že samotný obsah bývá jen málo původní, neboť staví hlavně na tom, co se již na internetu objevilo. První dva díly byly navíc trochu rozbujelejší, než byl můj původní záměr. Takže napříště - jak říkají Ostraváci - už jen "kratce a vystižně". Ústředními tématy dnešního dílu jsou 1) ženy-právničky, ženy-soudkyně a ženy-aktivistky, 2) užitečné studijní tipy (nejen) pro právníky, a v neposlední řadě rovněž 3) publikace o nepravostech v české justici...

Judge Constance Harm
Foto: Simpsons Wiki

1) V září bylo v médiích věnováno nebývale mnoho prostoru ženám-právničkám. Jak jsem se dočetla v Editorialu zářijového Právního rádce, jako právničky jsme profesní skupinou mladou: "Za tři roky totiž uplyne pouhé sté výročí od doby, kdy mohla na půdu právnické fakulty československé vstoupit první žena." Tou byla Anděla Kozáková-Jírová, která promovala v roce 1922 a blahopřál jí i samotný T. G. Masaryk. V roce 1938 byla jmenována veřejnou notářkou jako první žena v Československu i v celé Evropě. Po únoru 1948 však odešla do exilu, nejprve do Francie, posléze do USA, kde také zemřela (podrobněji o jejím životě zde). V Právním rádci byl v této souvislosti otištěn článek Kdo jsou významné právničky v Česku?, který popisuje čtyřiačtyřicet právniček, jež posunuly své obory: "Ženy, které jsou profesními ikonami, i ty, které mají díky své pozici vliv." V témže čísle vyšly rovněž dva rozhovory s emeritními ústavními soudkyněmi. Ivana Janů hovořila zejména o svém novém působení v čele Úřadu pro ochranu osobních údajů: "Judikatura Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu je závazná pro všechny. Úřad to musí akceptovat, a jestli to nedělal v minulosti, tak to teď dělat bude. To je moje priorita. Právo musí být stabilní a současně musí být neustále v pohybu. Společnost se mění a každý individuální případ je jiný. Neznamená to, že je judikatura soudů neměnná. I když se bude náš úřad řídit judikaturou, může přijít speciální případ. V té chvíli musíme zdůvodnit, proč jsme rozhodli jinak.".Vlasta Formánková hovořila mj. o kvalitách soudce: "Soudce musí umět ustát kritiku. (...) Nesouhlasná stanoviska vás nutí přemýšlet, proč ten druhý to vidí jinak, kde najít optimální řešení." (rozhovor s posledně jmenovanou soudkyní otiskla v září rovněž Česká Pozice).

Právnická (j)elita. Druhé vydání

Jednou za čas člověk potřebuje tak říkajíc nakopnout, aby ze sebe dostal to nejlepší. A o psaní dizertace to platí obzvláště. Problémem českých doktorských studijních programů, jejich obsahu a organizace, je však to, že takových motivačních nakopnutí neposkytují příliš mnoho. Průběh doktorského studia se povětšinou dělí na fáze překotného a intenzivního zájmu o osobu doktoranda (typicky v období opravování seminárních prací, hlídání u zkoušek, přípravy konferencí, spravování projektů, nutnosti ze dne na den zaskočit ve výuce nebo v lepším případě v období zápočtů, kdy jsou doktorandi v rámci svých předmětů povinni odevzdat vyučujícím plnění, jež zásadně nijak nesouvisí s tématem jejich dizertace) a naopak na fáze zdlouhavého a intenzivního nezájmu, v nichž vztah fakulty (resp. katedry, školitele) a doktoranda úspěšně připomíná pětadvacetileté vyčpělé manželství, ve kterém obě strany setrvávají bůhví proč. Aniž bych chtěla dále pokračovat ve stylu „všechno je špatně“ a „za všechno mohou fakulty, katedry nebo školitelé“ (protože tomu tak jistě není a k mnohému negativnímu přispívají i sami doktorandi svou vlastní neiniciativností a neaktivitou), faktem však zůstává, že času, který během svého studia doktorští studenti věnují tříbení tezí, struktury a obsahu vlastní dizertace, příliš mnoho není.

A tím se vracím zpět k oněm motivačním kopancům, které by měli doktorští studenti v souvislosti se svou dizertací vyloženě aktivně vyhledávat. Podle mého názoru dosud nejlepší platformu pro tato akademická nakopnutí poskytuje PhD workshop, který již podruhé uspořádala Česká společnost pro evropské a srovnávací právo, tentokrát ve spolupráci s brněnskou Právnickou fakultou. Myšlenka, jež stála u zrodu akce, je jednoduchá: poskytnout doktorským studentům prostor představit projekt své dizertace, tj. její cíle, metodologii a náčrt obsahu na jedné z kapitol, a zároveň jim dodat zpětnou vazbu, kterou zajišťuje nejen přidělený mentor, jenž je odborníkem na danou oblast, ale i další účastníci semináře (více o organizaci PhD workshopu zde). Průběh akce, jež byla již loni výstižně vykreslena jako příběh o tom, jak právnická elita potkala právnická jelita (viz např. článek Honzy Broulíka), je ve své podstatě velmi pěkným námětem pro tradiční vánoční pohádku (a pokud organizátoři pošlou zápis z workshopu Svěrákům, třeba se příští rok dočkáme pokračování Tří bratrů, kteří se tentokrát nebudou honit za nevěstami, ale za doktorským titulem, což bude jistě neméně dobrodružná podívaná).

Jak se stát sociálním vědcem a ještě u toho tančit salsu? Dějství prvé

Je poněkud žalostné, pokud se člověk začíná seznamovat s metodologií svého oboru teprve v závěru doktorského studia a nikoliv na jeho začátku. Občas jsou však příkoří života stravitelnější, osvojíte-li si teze relativismu a perspektivismu: jinými slovy, ve světě se dějí větší tragédie a radějí seznámit se pozdě, ale přece, nežli nikdy (ostatně o tom jsem se rozepisovala již dříve). Tak tedy jednoho večera - poté, co jsem minutou ticha uctila všechny ty roky svého studia, kdy jsem o metodologii ani okem nezavadila - jsem začala načítat novou metodologickou příručku, jež se ukázala být překvapivě čtivou a podnětnou, a stejně tak i následná debata o příslušných kapitolách v kruhu obdobně tápajících soukmenovců. Celá akce v podstatě vznikla jako svého druhu čtenářský kroužek z podnětu jednoho kolegy, kdy jsme se v malé skupince (vesměs metodologických ignorantů) dohodli, že za vzájemného podporování načteme několik kapitol vybrané publikace o metodách sociálních věd a následně se o nich pobavíme v příjemném prostředí lužáneckého parku (ano, vím, můj život je tak vzrušující!).

Tento příspěvek přitom není ani recenzí příslušné publikace, tj. knihy Kristin Luker „Salsa Dancing into the Social Sciences: Research in an Age of Info-glut” (neb zatím mám za sebou pouze první čtyři kapitoly; případné zájemce o recenzi lze odkázat zde nebo zde), ani návodem na to, jak se stát sociálním vědcem ve věku informačního přesycení. Více než cokoli jiného se jedná o málo uspořádané poznámky a výpisky, jež mají sloužit zejména jako prevence před ztrátou těch, které jsem si zuřivě činila ve svém novém tabletu, abych je pak i s celou e-knihou jedním elegantním pohybem palce úspěšně smazala a mohla je tak ještě zuřivěji činit zcela od začátku…

Úvodem je však vhodné položit si otázku, k čemu vlastně studentům právnické fakulty mohou být dobré znalosti (empirické) metodologie sociálních věd, když těmto oborům je (nejen v Brně) zasvěcena zcela jiná fakulta? Odpověď je velmi prostá: i právní věda je totiž ve své podstatě vědou sociální, tedy - chcete-li - vědou o člověku a společnosti, a vyžaduje proto určitý klíč k poznání jevů, jež jsou jejím předmětem, tzv. jevů právních (k tomu viz Knapp [1998]: Teorie práva, str. 4-5). A i když osnovy právnických doktorských studijních oborů v ČR tuto skutečnost umně zamlčují a jakémukoliv kontaktu s okolním světem (rozuměj: souvisejícími obory) se brání zarputileji, než některé izolované kmeny v amazonských pralesech, faktem zůstává, že bez (alespoň) minimální znalosti sociálněvědní metodologie se dobrá dizertace zkrátka napsat nedá. (Tento příspěvek je opravdu dlouhý - byli jste varováni.)

Jak zachránit Ph.D. studium za pět minut dvanáct. PS. Doufám

Aniž bych o to nějak zvlášť usilovala, zdá se, že aktivizace tohoto blogu již tak nějak tradičně nastupuje v období povolebního kvasu. Totižto obecné rozčarování z povolební situace, které se je pravděpodobně pouze v ČR schopno dostavit zcela nezávisle na tom, jak člověk ve skutečnosti hlasoval, má zjevně v řadových občanech, tedy včetně mne, tendenci vyvolat pocit, že alespoň oni – když už toho politici nejsou schopni – by v rámci svých profesí něco dělat měli, neb pokud již ani oni nebudou pracovat, tak to také s námi všemi může dopadnout opravdu špatně. A v mém případě je v tomto ohledu obzvláště načase – v duchu osvědčených terapeutických schémat à la protialkoholická léčba – nalít si sklenku čistého vína.

Tak tedy: jmenuji se Helena a jsem ve čtvrtém ročníku doktorského studia. Pokud vám uniká tragika (či komika, obé je možné) mého sdělení, vysvětlím: jsem totižto ve čtvrtém ročníku (v zásadě) čtyřletého doktorského studia s přesně – ano, Word to říká jasně – 70 z celkově nejméně 261 000 znaků, které jsou na obsah dizertační práce požadovány. Těch 70 znaků včetně mezer tvoří pochopitelně téma dizertace, avšak díky Bohu aspoň za něj. Příčiny tohoto neutěšeného stavu jsou zcela zřejmé a většinu z nich lze nepochybně přičíst osobě mé vezdejší, tj. zejména práci při studiu, dalšímu studiu při práci a studiu, jakož i mému dosavadnímu akademickému (ne)nasazení, nicméně jak to tak bývá, vnější faktory v podobě organizace, obsahové náplně a vedení doktorského studia se většinou viní snáze.

Nad všemi uvedenými faktory jsem poslední říjnový víkend měla možnost velmi intenzivně rozjímat, a to společně s obdobně tápajícími doktorandy právnických fakult v ČR i zahraničí, kteří se sjeli do Olomouce, aby konfrontovali metodologii svých dizertačních projektů s názory mnohem zkušenějších akademických matadorů. Krátkou zprávu z akce o tom, jak právnická elita potkala právnická jelita, je možné nalézt zde (poděkování za výstižný příměr náleží Zuzce Vikarské). Několik uklidňujících, zneklidňujících a alarmujících postřehů, které jsem si z Ph.D. workshopu odnesla, níže.

O prokrastinační chvilce...

Víceméně stejně spolehlivou samozřejmostí, jakou je ta, že ráno vyjde slunce a večer zapadne, že jen co si nastudujete poslední účinnou novelu o.s.ř., leží už na lavicích ve sněmovně nová, nebo že pouze v českých politických podmínkách se nejrychleji bujícím právním oborem může stát ústavní právo; je rovněž to, že ve chvíli, kdy před sebou tlačíte ranec deadlinů a svému okolí neustále opakujete, že nevíte, kam dřív skočit, máte tu největší chuť skákat nalevo a napravo a dělat - v mém případě momentálně číst a psát - něco úplně jiného než to, co byste v danou chvíli dělat měli. Taky si občas říkám, že kdybych se byla bývala věnovala odbornému výzkumu prokrastinace alespoň z půlky tak dlouho, jak dlouho ji sama provozuji, měla bych možná už v tuto chvíli zaděláno přinejmenším na profesuru...

Naposled jsem v jedné prokrastinační chvilce, během níž jsem opět projednou bezcílně bloumala internetem, narazila na knihu, jejíž název sliboval bezbřehou sudnici inspirace a tlačítko "vložit do košíku" se tak v tu ránu stalo neodolatelným. Výčitky kvůli drobnému zásahu do rozpočtu v důsledku koupě ještě drobnější publikace pomohlo překonat přesvědčení, že prokrastinace tentokrát nebyla zbytečná. Ostatně samotný autor publikace Mason Currey je důkazem toho, že prokrastinace může vést k velmi pozitivním, byť zcela nečekaným, výsledkům. Sám totiž ve své prokrastinační chvilce založil blog, který se věnuje každodenním rutinním činnostem a pracovním postupům významných osobností, a jeho obsah následně přetavil do knihy Daily Rituals: How Artists Work. A nutno říct, že je to velmi sympatické čtení.