Co dům, pardon, internet dal... (2)

Na začátku roku jsem si v povznesené, novoroční náladě, plná odhodlání a víry v lepší (rozuměj: neproprokrastinované) zítřky, založila poznámkový blok, který jsem pod vlivem jednoho internetového článku honosně nazvala „The Spark File“. Po vzoru autora článku jsem si do něj začala zaznamenávat střípky svých myšlenek, postřehů, poznámek z konferencí a také (a tím jsem svůj blok zahájila) novoročních předsevzetí. Čtvrtletní inspekce lednového seznamu úkolů však přinesla poněkud neradostné, ovšem o to jednoznačnější zjištění – můj „spark fajl“ se prozatím ukázal být tak nanejvýš velkým „spark fejlem“. Z plánovaných úkolů a aktivit na letošní rok (jejichž sáhodlouhý výčet a různorodá povaha dávají tušit, že mým primárním cílem bylo stát se nejpozději koncem roku superženou) jsem dosud realizovala jen jeden, a to ještě jen z jedné čtvrtiny, konkrétně trhání osmiček. Veškeré vznosné plány jako příprava k justičním zkouškám, psaní riga a dizertace, studium jazyků, četba klasické literatury, sportovní aktivity a celý seznam dalších úkolů, jež lze obsáhnout slovy „uspořádání vlastního života“, dosud zůstaly ležet ladem, a to včetně aktivity, která s tímto blogem úzce souvisí, a tou je „Psát více – cokoliv a pro radost.“ (bod 8 mého seznamu). A tak tedy opět po delší době činím, a to doslova, neboť je na čase již konečně oprášit rubriku, která sice slibovala „pokračování příště“, avšak dosud se tak nestalo (i blogování holt jako spousta jiných činností vyžaduje pevné odhodlání). Níže proto druhý díl toho, co dům, pardon, internet dal – rubriky tak říkajíc o všem, avšak doufejme, že nikoliv zcela o ničem.

Co dům, pardon, internet dal... (1)

Ehm, Excel nebo Piet Mondrian?

Trochu se vzpírám tomu oficiálně zavádět nějakou pravidelnou rubriku, už proto, že pravidelná rubrika ze své podstaty vyžaduje pravidelnost (což při pohledu do archivu tohoto blogu očividně zavání průšvihem), na druhou stranu jsou chvíle, kdy není času nazbyt a hrozící průšvih (v tomto případě právě ona neaktivita na blogu) si žádá rychlá a účinná protiopatření. A tak tímto neoficiálně představuji rubriku: co dům, pardon, internet dal - rubrika tak říkajíc o všem, avšak doufejme, že nikoliv zcela o ničem.

1) Začnu neprávně, byť tematicky. À propos pravidelnosti: tento týden mne potěšil rozhovor s prof. Helenou Ilnerovou v Hyde Parku Civilizace a vřele jej doporučuji k zhlédnutí i těm, kterým přírodní vědy nic neříkají, neboť prof. Ilnerová o nich dokáže mluvit poutavě a srozumitelně. Navíc patří mezi tu hrstku osobností, které dokáží zcela mimoděk, věcně a vlídně předat životní moudra i mravní postoje, jež se možná kolikrát zdají být úplně samozřejmá (zvláště při pokusu o jejich slovní reprodukci), pohledem na sebe nebo kolem sebe však člověk mnohdy zjistí, že jejich realizace ve skutečnosti tak samozřejmá vůbec není. Odkazovaný rozhovor je zhruba do půlky o chronobiologii, respektive o zkoumání tzv. biologických hodin v živých organizmech, ve druhé půlce pak rovněž o působení prof. Ilnerové v čele Akademie věd ČR, o jejím studiu a životě obecně. O zmíněných vnitřních hodinách se z rozhovoru můžete dozvědět například následující:

Jaký soudce, takový asistent?

Při brouzdání na internetu jsem tuhle narazila na zajímavou polemiku o asistentech soudců Nejvyššího soudu USA, kterou svojí glosou vyvolal chicagský konstitucionalista Geoffrey R. Stone. Ve svém příspěvku popsal rozdílné preference konzervativních a liberálních soudců při výběru vlastních asistentů (tzv. law clerks), přičemž zkritizoval přístup konzervativních soudců, kteří si podle něj vybírají téměř výhradně z řad obdobně smýšlejících právníků. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a na blogu skupinky amerických profesorů práva The Volokh Conspiracy se tento týden objevily hned dva oponující příspěvky.

Soudci amerického Nejvyššího soudu mají na rozdíl od českých vrcholných soudců čtyři "full-time" asistenty. Jedná se povětšinou o čerstvé absolventy právnických fakult, kteří jsou u Nejvyššího soudu zaměstnáni po dobu jednoho roku, což vyplývá ze skutečnosti, že chod instituce jako celku je organizován v ročních cyklech (tzv. terms). Není pochyb o tom, že asistenti jsou pro americké soudce velmi důležití, na což poukazuje i Stone:

 „In each chamber, the Justice and the four clerks form a close-knit intellectual family. It is with their law clerks that Justices are able to speak openly and to engage in a candid give-and-take, testing ideas, theories and approaches as they consider the merits of each case. Moreover, in most chambers the law clerks play a central role in preparing drafts of a Justice's opinions."

Ostatně Stone se o tom, jak to chodí na vrcholu americké justice, přesvědčil na vlastní kůži, neboť stejně jako většina amerických profesorů a vrcholných soudců ve svých mladých letech pracoval jako asistent soudce Nejvyššího soudu, konkrétně liberála Williama J. Brennana.

Ronald Dworkin online and forever

Foto: David Shankbone, Wikipedia Commons

Jsem ještě příliš malé právní mládě na to, abych psala cokoliv o Ronaldu Dworkinovi (stručné životopisné sloupky zde, zde nebo zde), takže tak ani činit nehodlám, nicméně případné zájemce o jeho dílo bych ráda odkázala na několik jeho esejí, které jsou volně dostupné na The New York Review of Books, jehož byl jedním z přispěvatelů. Editoři portálu nyní učinili zajímavý časový průřez jeho dílem a vybrali šest The New York Review esejí z let 1968 až 2010. V českém právním prostředí by neměla zapadnout zejména ta z roku 1996 s názvem The Moral Reading of the Constitution: "There is a particular way of reading and enforcing a political constitution, which I call the moral reading. Most contemporary constitutions declare individual rights against the government in very broad and abstract language (...). The moral reading proposes that we all — judges, lawyers, citizens — interpret and apply these abstract clauses on the understanding that they invoke moral principles about political decency and justice."   

Svátek zamilovaných očima právníků

Přijde pán na poštu a všimne si, že u jedné přepážky stojí solidní padesátník v obleku s hromadou růžových obálek. Na každou z nich nalepí srdíčko a stříkne z lahvičky parfém. Pán poněkud překvapen se ho zeptá, co to dělá. Padesátník odvětí: "Rozesílám tisíc valentýnek s podpisem 'Hádej kdo!'" "Ale proč to děláte?" "Jsem rozvodový právník."

O právnících, a advokátech obzvláště, se říká, že mají sklony k cynismu. Nemá cenu zapírat, něco na tom nejspíš bude. Když jsem tuhle hledala na internetu, našla jsem mimo jiné nabídku jedné americké advokátní kanceláře, která na Valentýna nabízí možnost vyhrát rozvodové právní poradenství zdarma. Manželský pár, který zašle nejpůsobivější příběh s pádnými argumenty pro rozvod, vyhrává. No, nekupte to.