Přiznám se bez mučení - na první pokus jsem Bídníky nepřelouskala. Ve svých gymnaziálních letech jsem skončila někde na sto desáté stránce. Poté, co jsem se dozvěděla vše podstatné i nepodstatné o biskupu Myrielovi, o tom, jak žil, jakým byl člověkem, jaké měl snídaně i večeře, jsem si uvědomila, že na hodině literatury byla přece řeč o někom jiném. I vytáhla jsem sešit a zjistila, že hlavním hrdinou příběhu je jakýsi Jean Valjean, přičemž hlavní úloha biskupa Myriela v celém příběhu spočívá v tom, že mu daruje stříbrný příbor, což se odehrálo zhruba na oné sto desáté stránce. Mé netrpělivé pubescentní já bylo naprosto roztrpčeno skutečností, že právě strávilo dvě hodiny načítáním něčeho, co nemá pro další děj (s výjimkou onoho příboru) prakticky žádný význam, a knihu tehdy nemilosrdně zavrhlo.
Druhý pokus, ke kterému jsem se odhodlala nedávno - a přiznávám rovněž bez mučení - částečně pod vlivem hollywoodského blockbusteru, jenž právě běží v kinech, vypadá už mnohem nadějněji. Částečně pak proto, že tím druhým důvodem, proč jsem se k Bídníkům vrátila, byla výborná esejistická glosa Adama Gopnika k jejich novému filmovému zpracování -
The Persistent Greatness of Les Misérables - publikovaná v časopisu
The New Yorker.
