Co dům, pardon, internet dal... (3)

Tentokrát to vezmu zkrátka. Podstatu rubriky snad není třeba dále uvozovat. Ostatně její název hovoří tak jaksi za vše, zejména za skutečnost, že samotný obsah bývá jen málo původní, neboť staví hlavně na tom, co se již na internetu objevilo. První dva díly byly navíc trochu rozbujelejší, než byl můj původní záměr. Takže napříště - jak říkají Ostraváci - už jen "kratce a vystižně". Ústředními tématy dnešního dílu jsou 1) ženy-právničky, ženy-soudkyně a ženy-aktivistky, 2) užitečné studijní tipy (nejen) pro právníky, a v neposlední řadě rovněž 3) publikace o nepravostech v české justici...

Judge Constance Harm
Foto: Simpsons Wiki

1) V září bylo v médiích věnováno nebývale mnoho prostoru ženám-právničkám. Jak jsem se dočetla v Editorialu zářijového Právního rádce, jako právničky jsme profesní skupinou mladou: "Za tři roky totiž uplyne pouhé sté výročí od doby, kdy mohla na půdu právnické fakulty československé vstoupit první žena." Tou byla Anděla Kozáková-Jírová, která promovala v roce 1922 a blahopřál jí i samotný T. G. Masaryk. V roce 1938 byla jmenována veřejnou notářkou jako první žena v Československu i v celé Evropě. Po únoru 1948 však odešla do exilu, nejprve do Francie, posléze do USA, kde také zemřela (podrobněji o jejím životě zde). V Právním rádci byl v této souvislosti otištěn článek Kdo jsou významné právničky v Česku?, který popisuje čtyřiačtyřicet právniček, jež posunuly své obory: "Ženy, které jsou profesními ikonami, i ty, které mají díky své pozici vliv." V témže čísle vyšly rovněž dva rozhovory s emeritními ústavními soudkyněmi. Ivana Janů hovořila zejména o svém novém působení v čele Úřadu pro ochranu osobních údajů: "Judikatura Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu je závazná pro všechny. Úřad to musí akceptovat, a jestli to nedělal v minulosti, tak to teď dělat bude. To je moje priorita. Právo musí být stabilní a současně musí být neustále v pohybu. Společnost se mění a každý individuální případ je jiný. Neznamená to, že je judikatura soudů neměnná. I když se bude náš úřad řídit judikaturou, může přijít speciální případ. V té chvíli musíme zdůvodnit, proč jsme rozhodli jinak.".Vlasta Formánková hovořila mj. o kvalitách soudce: "Soudce musí umět ustát kritiku. (...) Nesouhlasná stanoviska vás nutí přemýšlet, proč ten druhý to vidí jinak, kde najít optimální řešení." (rozhovor s posledně jmenovanou soudkyní otiskla v září rovněž Česká Pozice).

Co dům, pardon, internet dal... (2)

Na začátku roku jsem si v povznesené, novoroční náladě, plná odhodlání a víry v lepší (rozuměj: neproprokrastinované) zítřky, založila poznámkový blok, který jsem pod vlivem jednoho internetového článku honosně nazvala „The Spark File“. Po vzoru autora článku jsem si do něj začala zaznamenávat střípky svých myšlenek, postřehů, poznámek z konferencí a také (a tím jsem svůj blok zahájila) novoročních předsevzetí. Čtvrtletní inspekce lednového seznamu úkolů však přinesla poněkud neradostné, ovšem o to jednoznačnější zjištění – můj „spark fajl“ se prozatím ukázal být tak nanejvýš velkým „spark fejlem“. Z plánovaných úkolů a aktivit na letošní rok (jejichž sáhodlouhý výčet a různorodá povaha dávají tušit, že mým primárním cílem bylo stát se nejpozději koncem roku superženou) jsem dosud realizovala jen jeden, a to ještě jen z jedné čtvrtiny, konkrétně trhání osmiček. Veškeré vznosné plány jako příprava k justičním zkouškám, psaní riga a dizertace, studium jazyků, četba klasické literatury, sportovní aktivity a celý seznam dalších úkolů, jež lze obsáhnout slovy „uspořádání vlastního života“, dosud zůstaly ležet ladem, a to včetně aktivity, která s tímto blogem úzce souvisí, a tou je „Psát více – cokoliv a pro radost.“ (bod 8 mého seznamu). A tak tedy opět po delší době činím, a to doslova, neboť je na čase již konečně oprášit rubriku, která sice slibovala „pokračování příště“, avšak dosud se tak nestalo (i blogování holt jako spousta jiných činností vyžaduje pevné odhodlání). Níže proto druhý díl toho, co dům, pardon, internet dal – rubriky tak říkajíc o všem, avšak doufejme, že nikoliv zcela o ničem.

Co mají Bídníci společného s Evropskou unií?

Přiznám se bez mučení - na první pokus jsem Bídníky nepřelouskala. Ve svých gymnaziálních letech jsem skončila někde na sto desáté stránce. Poté, co jsem se dozvěděla vše podstatné i nepodstatné o biskupu Myrielovi, o tom, jak žil, jakým byl člověkem, jaké měl snídaně i večeře, jsem si uvědomila, že na hodině literatury byla přece řeč o někom jiném. I vytáhla jsem sešit a zjistila, že hlavním hrdinou příběhu je jakýsi Jean Valjean, přičemž hlavní úloha biskupa Myriela v celém příběhu spočívá v tom, že mu daruje stříbrný příbor, což se odehrálo zhruba na oné sto desáté stránce. Mé netrpělivé pubescentní já bylo naprosto roztrpčeno skutečností, že právě strávilo dvě hodiny načítáním něčeho, co nemá pro další děj (s výjimkou onoho příboru) prakticky žádný význam, a knihu tehdy nemilosrdně zavrhlo.

Druhý pokus, ke kterému jsem se odhodlala nedávno - a přiznávám rovněž bez mučení - částečně pod vlivem hollywoodského blockbusteru, jenž právě běží v kinech, vypadá už mnohem nadějněji. Částečně pak proto, že tím druhým důvodem, proč jsem se k Bídníkům vrátila, byla výborná esejistická glosa Adama Gopnika k jejich novému filmovému zpracování - The Persistent Greatness of Les Misérables - publikovaná v časopisu The New Yorker.