Óda na soudní prázdniny

Léto je tradičně obdobím, kdy se neprávní, veskrze učitelské profese většiny členů mé rodiny podepisují na mé duševní pohodě velmi negativně. Totižto na rozdíl ode mě má zbytek rodiny prázdniny a taky tendenci pravidelně mě informovat o aktivitách, jimiž je vyplňuje. To snad proto, aby mi náhodou nebylo líto, že je nemohu podniknout s nimi...
I když se základní instituty, které udávají rytmus školního a soudního života, nazývají stejně, tj. školní, resp. soudní roky; na rozdíl od školáků, studentů a jejich pedagogů, kteří si každoročně užívají klidně i několikery školní prázdniny, zaměstnanci justice institut soudních prázdnin neznají, neboť je jimi zákonodárce neobšťastnil. Pravda, nebylo tomu tak vždycky. Například civilní řád soudní (zákon č. 113/1895 ř. z.) soudní prázdniny znal, přinejmenším do té doby, než protektorátní vláda veškeré předpisy, které tento institut upravovaly, nařízením č. 221/1942 Sb. nezrušila. Použivatelnost uvedeného nařízení však po čase rovněž odvál vítr dějin (ano, skutečně "použivatelnost" – viz čl. XII odst. 2 bod 3 zákona č. 105/1947 Sb.), pročež se institut soudních prázdnin opět aktivizoval. Podle všeho však nikoliv na dlouho. Představitelé vítězného pracujícího lidu zřejmě dospěli k závěru, že socialistickou zákonnost je třeba upevňovat prací, nikoliv prázdninami v justici, a tak v zákoně č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních, již o soudních prázdninách nebyla ani zmínka, a stejně tak ani v pozdějším občanském soudním řádu (zákon č. 99/1963 Sb.), který ve znění cirka milionů novel platí do dneška.

Povídky z právní kapsy

Nejspíš nepřicházím s ničím novým, ani převratným, nicméně pro mě osobně je to pořád docela čerstvé zjištění. Poměrně dlouhou dobu jsem totiž žila v přesvědčení, že k napsání kvalitního rozhodnutí - v mém případě samozřejmě nanejvýš konceptu rozhodnutí - je zapotřebí zejména dobrá znalost práva, schopnost právní interpretace a argumentace a cit pro spravedlnost. V poslední době však na vlastní kůži čím dál tím více pociťuji, že neméně podstatnou ingredienci pro zpracování kvalitního rozsudku nebo usnesení tvoří rovněž dobrá znalost jazyka. A teď nemám na mysli pouhou gramatiku a pravidla českého pravopisu, jejichž znalost se ostatně rozumí samo sebou, nýbrž především schopnost formulovat text jasně, výstižně, srozumitelně a také čtivě. To se ovšem snadno říká, avšak hůře dělá. K osvojení této schopnosti nestačí jazyk pouze znát, je třeba ho skutečně ovládat a umně s ním pracovat. Pokud navíc člověk nemá v tomto ohledu talent od Boha, což je i můj případ, je zapotřebí se k oné lehkosti a kráse (právního) slova jednoduše propsat. A tak tedy doufám, že se k této schopnosti také jednou propíšu, a do té doby budu holt vytrvale škrtat a přepisovat.

V poslední době nicméně pozoruji, že můj běžný jazyk vlivem prostředí, v němž se pohybuji, vyloženě degeneruje. Z nějakého důvodu jsme my právníci (mylně) přesvědčeni, že čím delší a na právnické pojmy bohatší jsou naše větné konstrukce, tím přesněji a srozumitelněji se vyjadřujeme. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy mne mladší sestra, jež nedávno v rámci svého studijního oboru musela absolvovat předmět ze základů práva, požádala, abych jí objasnila několik právních institutů. I jala jsem se formulovat příslušné teoreticko-právní definice. Nespočet varhánků naskakujících na jejím čele však brzy napověděl, že pojmy nevysvětluji dostatečně přímočaře. Přidala jsem proto na intenzitě právních termínů. Po pár dalších větách sestra nepřesvědčivě zahuhlala, že už tomu rozumí, sbalila poznámky a urychleně opustila místnost. Když jsem později zpytovala své svědomí, musela jsem chtě nechtě přiznat, že mluvím jako Marťan. Pohled na noční stolek, na kterém se kopila anglicky psaná beletrie proložená právními publikacemi, u nichž po večerech usínám (a myslím tím skutečně usínám, neboť povětšinou víc jak dvě věty přečíst nestihnu), mne ujistil, že tudy cesta nevede a je načase vrátit se k české literární klasice. Při nejbližší návštěvě knihkupectví jsem proto povolala mistra na slovo vzatého – Karla Čapka.

O prokrastinační chvilce...

Víceméně stejně spolehlivou samozřejmostí, jakou je ta, že ráno vyjde slunce a večer zapadne, že jen co si nastudujete poslední účinnou novelu o.s.ř., leží už na lavicích ve sněmovně nová, nebo že pouze v českých politických podmínkách se nejrychleji bujícím právním oborem může stát ústavní právo; je rovněž to, že ve chvíli, kdy před sebou tlačíte ranec deadlinů a svému okolí neustále opakujete, že nevíte, kam dřív skočit, máte tu největší chuť skákat nalevo a napravo a dělat - v mém případě momentálně číst a psát - něco úplně jiného než to, co byste v danou chvíli dělat měli. Taky si občas říkám, že kdybych se byla bývala věnovala odbornému výzkumu prokrastinace alespoň z půlky tak dlouho, jak dlouho ji sama provozuji, měla bych možná už v tuto chvíli zaděláno přinejmenším na profesuru...

Naposled jsem v jedné prokrastinační chvilce, během níž jsem opět projednou bezcílně bloumala internetem, narazila na knihu, jejíž název sliboval bezbřehou sudnici inspirace a tlačítko "vložit do košíku" se tak v tu ránu stalo neodolatelným. Výčitky kvůli drobnému zásahu do rozpočtu v důsledku koupě ještě drobnější publikace pomohlo překonat přesvědčení, že prokrastinace tentokrát nebyla zbytečná. Ostatně samotný autor publikace Mason Currey je důkazem toho, že prokrastinace může vést k velmi pozitivním, byť zcela nečekaným, výsledkům. Sám totiž ve své prokrastinační chvilce založil blog, který se věnuje každodenním rutinním činnostem a pracovním postupům významných osobností, a jeho obsah následně přetavil do knihy Daily Rituals: How Artists Work. A nutno říct, že je to velmi sympatické čtení.

Pocta babičkám, a neprávničkám obzvláště

Být jediným právníkem v rodině má své výhody i nevýhody. Popravdě jsem vždycky tak trochu záviděla svým spolužákům, kteří se mohli pochlubit zástupy právnických profesí až do pátého kolena. O tom, jak to chodí v právních kancelářích, v soudních síních a obecně o právu toho povětšinou věděli tak nějak přirozeně více, a hlavně se pokaždé měli koho zeptat, s kým se poradit o právních otázkách a vůbec se mohli doma zasvěceně bavit a vstřebávat informace o právu. Možná tomu ve skutečnosti tak úplně nebylo, nicméně minimálně jsem si to o všech svých spolužácích, kteří se kdy zmínili, že jejich rodiče, prarodiče, strýcové či tety jsou právníky a právničkami, vždycky myslela. Představovala jsem si přitom, že jejich rodinné konverzace o studiu se nutně musí nést v jiném duchu, než tomu bylo v mém případě, kdy na dotaz: "Tak co teď děláte ve škole?" a můj: "(výčet právních předmětů a pojmů)" následovalo poněkud nejisté a lakonické: "Aha".

Svátek zamilovaných očima právníků

Přijde pán na poštu a všimne si, že u jedné přepážky stojí solidní padesátník v obleku s hromadou růžových obálek. Na každou z nich nalepí srdíčko a stříkne z lahvičky parfém. Pán poněkud překvapen se ho zeptá, co to dělá. Padesátník odvětí: "Rozesílám tisíc valentýnek s podpisem 'Hádej kdo!'" "Ale proč to děláte?" "Jsem rozvodový právník."

O právnících, a advokátech obzvláště, se říká, že mají sklony k cynismu. Nemá cenu zapírat, něco na tom nejspíš bude. Když jsem tuhle hledala na internetu, našla jsem mimo jiné nabídku jedné americké advokátní kanceláře, která na Valentýna nabízí možnost vyhrát rozvodové právní poradenství zdarma. Manželský pár, který zašle nejpůsobivější příběh s pádnými argumenty pro rozvod, vyhrává. No, nekupte to.