pátek 22. listopadu 2013

Co dům, pardon, internet dal... (1)


Ehm, Excel nebo Piet Mondrian?
Trochu se vzpírám tomu oficiálně zavádět nějakou pravidelnou rubriku, už proto, že pravidelná rubrika ze své podstaty vyžaduje pravidelnost (což při pohledu do archivu tohoto blogu očividně zavání průšvihem), na druhou stranu jsou chvíle, kdy není času nazbyt a hrozící průšvih (v tomto případě právě ona neaktivita na blogu) si žádá rychlá a účinná protiopatření. A tak tímto neoficiálně představuji rubriku: co dům, pardon, internet dal - rubrika tak říkajíc o všem, avšak doufejme, že nikoliv zcela o ničem.

1) Začnu neprávně, byť tematicky. À propos pravidelnosti: tento týden mne potěšil rozhovor s prof. Helenou Ilnerovou v Hyde Parku Civilizace a vřele jej doporučuji k zhlédnutí i těm, kterým přírodní vědy nic neříkají, neboť prof. Ilnerová o nich dokáže mluvit poutavě a srozumitelně. Navíc patří mezi tu hrstku osobností, které dokáží zcela mimoděk, věcně a vlídně předat životní moudra i mravní postoje, jež se možná kolikrát zdají být úplně samozřejmá (zvláště při pokusu o jejich slovní reprodukci), pohledem na sebe nebo kolem sebe však člověk mnohdy zjistí, že jejich realizace ve skutečnosti tak samozřejmá vůbec není. Odkazovaný rozhovor je zhruba do půlky o chronobiologii, respektive o zkoumání tzv. biologických hodin v živých organizmech, ve druhé půlce pak rovněž o působení prof. Ilnerové v čele Akademie věd ČR, o jejím studiu a životě obecně. O zmíněných vnitřních hodinách se z rozhovoru můžete dozvědět například následující:

sobota 9. listopadu 2013

Jaký soudce, takový asistent?


Při brouzdání na internetu jsem tuhle narazila na zajímavou polemiku o asistentech soudců Nejvyššího soudu USA, kterou svojí glosou vyvolal chicagský konstitucionalista Geoffrey R. Stone. Ve svém příspěvku popsal rozdílné preference konzervativních a liberálních soudců při výběru vlastních asistentů (tzv. law clerks), přičemž zkritizoval přístup konzervativních soudců, kteří si podle něj vybírají téměř výhradně z řad obdobně smýšlejících právníků. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a na blogu skupinky amerických profesorů práva The Volokh Conspiracy se tento týden objevily hned dva oponující příspěvky.

Soudci amerického Nejvyššího soudu mají na rozdíl od českých vrcholných soudců čtyři "full-time" asistenty. Jedná se povětšinou o čerstvé absolventy právnických fakult, kteří jsou u Nejvyššího soudu zaměstnáni po dobu jednoho roku, což vyplývá ze skutečnosti, že chod instituce jako celku je organizován v ročních cyklech (tzv. terms). Není pochyb o tom, že asistenti jsou pro americké soudce velmi důležití, na což poukazuje i Stone:
 „In each chamber, the Justice and the four clerks form a close-knit intellectual family. It is with their law clerks that Justices are able to speak openly and to engage in a candid give-and-take, testing ideas, theories and approaches as they consider the merits of each case. Moreover, in most chambers the law clerks play a central role in preparing drafts of a Justice's opinions."
Ostatně Stone se o tom, jak to chodí na vrcholu americké justice, přesvědčil na vlastní kůži, neboť stejně jako většina amerických profesorů a vrcholných soudců ve svých mladých letech pracoval jako asistent soudce Nejvyššího soudu, konkrétně liberála Williama J. Brennana.

neděle 3. listopadu 2013

Povídky z právní kapsy


Nejspíš nepřicházím s ničím novým, ani převratným, nicméně pro mě osobně je to pořád docela čerstvé zjištění. Poměrně dlouhou dobu jsem totiž žila v přesvědčení, že k napsání kvalitního rozhodnutí - v mém případě samozřejmě nanejvýš konceptu rozhodnutí - je zapotřebí zejména dobrá znalost práva, schopnost právní interpretace a argumentace a cit pro spravedlnost. V poslední době však na vlastní kůži čím dál tím více pociťuji, že neméně podstatnou ingredienci pro zpracování kvalitního rozsudku nebo usnesení tvoří rovněž dobrá znalost jazyka. A teď nemám na mysli pouhou gramatiku a pravidla českého pravopisu, jejichž znalost se ostatně rozumí samo sebou, nýbrž především schopnost formulovat text jasně, výstižně, srozumitelně a také čtivě. To se ovšem snadno říká, avšak hůře dělá. K osvojení této schopnosti nestačí jazyk pouze znát, je třeba ho skutečně ovládat a umně s ním pracovat. Pokud navíc člověk nemá v tomto ohledu talent od Boha, což je i můj případ, je zapotřebí se k oné lehkosti a kráse (právního) slova jednoduše propsat. A tak tedy doufám, že se k této schopnosti také jednou propíšu, a do té doby budu holt vytrvale škrtat a přepisovat.

V poslední době nicméně pozoruji, že můj běžný jazyk vlivem prostředí, v němž se pohybuji, vyloženě degeneruje. Z nějakého důvodu jsme my právníci (mylně) přesvědčeni, že čím delší a na právnické pojmy bohatší jsou naše větné konstrukce, tím přesněji a srozumitelněji se vyjadřujeme. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy mne mladší sestra, jež nedávno v rámci svého studijního oboru musela absolvovat předmět ze základů práva, požádala, abych jí objasnila několik právních institutů. I jala jsem se formulovat příslušné teoreticko-právní definice. Nespočet varhánků naskakujících na jejím čele však brzy napověděl, že pojmy nevysvětluji dostatečně přímočaře. Přidala jsem proto na intenzitě právních termínů. Po pár dalších větách sestra nepřesvědčivě zahuhlala, že už tomu rozumí, sbalila poznámky a urychleně opustila místnost. Když jsem později zpytovala své svědomí, musela jsem chtě nechtě přiznat, že mluvím jako Marťan. Pohled na noční stolek, na kterém se kopila anglicky psaná beletrie proložená právními publikacemi, u nichž po večerech usínám (a myslím tím skutečně usínám, neboť povětšinou víc jak dvě věty přečíst nestihnu), mne ujistil, že tudy cesta nevede a je načase vrátit se k české literární klasice. Při nejbližší návštěvě knihkupectví jsem proto povolala mistra na slovo vzatého – Karla Čapka.