Co dům, pardon, internet dal... (3)

Tentokrát to vezmu zkrátka. Podstatu rubriky snad není třeba dále uvozovat. Ostatně její název hovoří tak jaksi za vše, zejména za skutečnost, že samotný obsah bývá jen málo původní, neboť staví hlavně na tom, co se již na internetu objevilo. První dva díly byly navíc trochu rozbujelejší, než byl můj původní záměr. Takže napříště - jak říkají Ostraváci - už jen "kratce a vystižně". Ústředními tématy dnešního dílu jsou 1) ženy-právničky, ženy-soudkyně a ženy-aktivistky, 2) užitečné studijní tipy (nejen) pro právníky, a v neposlední řadě rovněž 3) publikace o nepravostech v české justici...

Judge Constance Harm
Foto: Simpsons Wiki

1) V září bylo v médiích věnováno nebývale mnoho prostoru ženám-právničkám. Jak jsem se dočetla v Editorialu zářijového Právního rádce, jako právničky jsme profesní skupinou mladou: "Za tři roky totiž uplyne pouhé sté výročí od doby, kdy mohla na půdu právnické fakulty československé vstoupit první žena." Tou byla Anděla Kozáková-Jírová, která promovala v roce 1922 a blahopřál jí i samotný T. G. Masaryk. V roce 1938 byla jmenována veřejnou notářkou jako první žena v Československu i v celé Evropě. Po únoru 1948 však odešla do exilu, nejprve do Francie, posléze do USA, kde také zemřela (podrobněji o jejím životě zde). V Právním rádci byl v této souvislosti otištěn článek Kdo jsou významné právničky v Česku?, který popisuje čtyřiačtyřicet právniček, jež posunuly své obory: "Ženy, které jsou profesními ikonami, i ty, které mají díky své pozici vliv." V témže čísle vyšly rovněž dva rozhovory s emeritními ústavními soudkyněmi. Ivana Janů hovořila zejména o svém novém působení v čele Úřadu pro ochranu osobních údajů: "Judikatura Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu je závazná pro všechny. Úřad to musí akceptovat, a jestli to nedělal v minulosti, tak to teď dělat bude. To je moje priorita. Právo musí být stabilní a současně musí být neustále v pohybu. Společnost se mění a každý individuální případ je jiný. Neznamená to, že je judikatura soudů neměnná. I když se bude náš úřad řídit judikaturou, může přijít speciální případ. V té chvíli musíme zdůvodnit, proč jsme rozhodli jinak.".Vlasta Formánková hovořila mj. o kvalitách soudce: "Soudce musí umět ustát kritiku. (...) Nesouhlasná stanoviska vás nutí přemýšlet, proč ten druhý to vidí jinak, kde najít optimální řešení." (rozhovor s posledně jmenovanou soudkyní otiskla v září rovněž Česká Pozice).

Óda na soudní prázdniny

Léto je tradičně obdobím, kdy se neprávní, veskrze učitelské profese většiny členů mé rodiny podepisují na mé duševní pohodě velmi negativně. Totižto na rozdíl ode mě má zbytek rodiny prázdniny a taky tendenci pravidelně mě informovat o aktivitách, jimiž je vyplňuje. To snad proto, aby mi náhodou nebylo líto, že je nemohu podniknout s nimi...
I když se základní instituty, které udávají rytmus školního a soudního života, nazývají stejně, tj. školní, resp. soudní roky; na rozdíl od školáků, studentů a jejich pedagogů, kteří si každoročně užívají klidně i několikery školní prázdniny, zaměstnanci justice institut soudních prázdnin neznají, neboť je jimi zákonodárce neobšťastnil. Pravda, nebylo tomu tak vždycky. Například civilní řád soudní (zákon č. 113/1895 ř. z.) soudní prázdniny znal, přinejmenším do té doby, než protektorátní vláda veškeré předpisy, které tento institut upravovaly, nařízením č. 221/1942 Sb. nezrušila. Použivatelnost uvedeného nařízení však po čase rovněž odvál vítr dějin (ano, skutečně "použivatelnost" – viz čl. XII odst. 2 bod 3 zákona č. 105/1947 Sb.), pročež se institut soudních prázdnin opět aktivizoval. Podle všeho však nikoliv na dlouho. Představitelé vítězného pracujícího lidu zřejmě dospěli k závěru, že socialistickou zákonnost je třeba upevňovat prací, nikoliv prázdninami v justici, a tak v zákoně č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních, již o soudních prázdninách nebyla ani zmínka, a stejně tak ani v pozdějším občanském soudním řádu (zákon č. 99/1963 Sb.), který ve znění cirka milionů novel platí do dneška.

Potíže s láskou aneb speciál (nejen) o právních knihách

Vlastnost, za kterou nepochybně vděčím jednomu ze svých rodičů (a rozměry otcovy knihovny v tomto ohledu zcela jednoznačně označují viníka), je kladný vztah ke knihám. Jako u každého druhu citu, byť by byl sebepozitivnější, i zde však platí, že všeho moc škodí. A tedy i příliš mnoho lásky ke knihám se může po čase projevit negativně, zvláště dopracuje-li se člověk k tomu, že knihy pořizuje v daleko větším množství, než kolik jich je schopen přečíst. Pokud obýváte prostor větších než malých rozměrů, není to nejspíš ještě takový problém, nicméně pokud bydlíte na 2x4 m², jako je tomu v mém případě, po čase vám knihy začnou přepadávat nejen z nočního stolku, stolu a poliček, nýbrž i z piana či koše na prádlo (ano, to vše lze do prostoru o 8 m² opravdu nasoukat). A to již vůbec nehovořím o vymoženostech digitálního věku, tj. počítačích, tabletech a čtečkách, v nichž můžete uskladnit e-publikace v prakticky neomezeném množství, aniž by vám zároveň všudypřítomné komínky knih neustále připomínaly, kolik jste jich ještě nepřečetli.

Zkrátka: „A dost!“, řekla jsem si, když jsem při jedné nešikovné otočce ve svém pokoji zase jeden takový komínek loktem zrušila, a vyhlásila embargo na pořizování další literatury. Tedy alespoň do té doby, než mi té pořízené a nepřečtené trochu ubyde… Zároveň jsem při procházení oněch popadaných knih poněkud s překvapením zjistila, jakou literaturu jsem si v posledních měsících vlastně pořídila a pro vlastní zaneprázdněnost na ni již mezitím spokojeně zapomenula. Svatosvatě jsem si proto slíbila, že se alespoň s částí předmětných knih do konce roku vypořádám. Níže uvedený výběr tedy předkládám ze dvou důvodů: jednak abych sama na sebe vytvořila tlak na jejich přečtení, a jednak – co si budeme nalhávat – abych se pochlubila svými novými knižními přírůstky (knihofilové jistě pochopí). V neposlední řadě třeba uvedená (nikoliv však nutně) právní literatura někoho inspiruje k výběru vlastní prázdninové četby.

Co dům, pardon, internet dal... (1)

Ehm, Excel nebo Piet Mondrian?

Trochu se vzpírám tomu oficiálně zavádět nějakou pravidelnou rubriku, už proto, že pravidelná rubrika ze své podstaty vyžaduje pravidelnost (což při pohledu do archivu tohoto blogu očividně zavání průšvihem), na druhou stranu jsou chvíle, kdy není času nazbyt a hrozící průšvih (v tomto případě právě ona neaktivita na blogu) si žádá rychlá a účinná protiopatření. A tak tímto neoficiálně představuji rubriku: co dům, pardon, internet dal - rubrika tak říkajíc o všem, avšak doufejme, že nikoliv zcela o ničem.

1) Začnu neprávně, byť tematicky. À propos pravidelnosti: tento týden mne potěšil rozhovor s prof. Helenou Ilnerovou v Hyde Parku Civilizace a vřele jej doporučuji k zhlédnutí i těm, kterým přírodní vědy nic neříkají, neboť prof. Ilnerová o nich dokáže mluvit poutavě a srozumitelně. Navíc patří mezi tu hrstku osobností, které dokáží zcela mimoděk, věcně a vlídně předat životní moudra i mravní postoje, jež se možná kolikrát zdají být úplně samozřejmá (zvláště při pokusu o jejich slovní reprodukci), pohledem na sebe nebo kolem sebe však člověk mnohdy zjistí, že jejich realizace ve skutečnosti tak samozřejmá vůbec není. Odkazovaný rozhovor je zhruba do půlky o chronobiologii, respektive o zkoumání tzv. biologických hodin v živých organizmech, ve druhé půlce pak rovněž o působení prof. Ilnerové v čele Akademie věd ČR, o jejím studiu a životě obecně. O zmíněných vnitřních hodinách se z rozhovoru můžete dozvědět například následující:

Jaký soudce, takový asistent?

Při brouzdání na internetu jsem tuhle narazila na zajímavou polemiku o asistentech soudců Nejvyššího soudu USA, kterou svojí glosou vyvolal chicagský konstitucionalista Geoffrey R. Stone. Ve svém příspěvku popsal rozdílné preference konzervativních a liberálních soudců při výběru vlastních asistentů (tzv. law clerks), přičemž zkritizoval přístup konzervativních soudců, kteří si podle něj vybírají téměř výhradně z řad obdobně smýšlejících právníků. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a na blogu skupinky amerických profesorů práva The Volokh Conspiracy se tento týden objevily hned dva oponující příspěvky.

Soudci amerického Nejvyššího soudu mají na rozdíl od českých vrcholných soudců čtyři "full-time" asistenty. Jedná se povětšinou o čerstvé absolventy právnických fakult, kteří jsou u Nejvyššího soudu zaměstnáni po dobu jednoho roku, což vyplývá ze skutečnosti, že chod instituce jako celku je organizován v ročních cyklech (tzv. terms). Není pochyb o tom, že asistenti jsou pro americké soudce velmi důležití, na což poukazuje i Stone:

 „In each chamber, the Justice and the four clerks form a close-knit intellectual family. It is with their law clerks that Justices are able to speak openly and to engage in a candid give-and-take, testing ideas, theories and approaches as they consider the merits of each case. Moreover, in most chambers the law clerks play a central role in preparing drafts of a Justice's opinions."

Ostatně Stone se o tom, jak to chodí na vrcholu americké justice, přesvědčil na vlastní kůži, neboť stejně jako většina amerických profesorů a vrcholných soudců ve svých mladých letech pracoval jako asistent soudce Nejvyššího soudu, konkrétně liberála Williama J. Brennana.

Svátek zamilovaných očima právníků

Přijde pán na poštu a všimne si, že u jedné přepážky stojí solidní padesátník v obleku s hromadou růžových obálek. Na každou z nich nalepí srdíčko a stříkne z lahvičky parfém. Pán poněkud překvapen se ho zeptá, co to dělá. Padesátník odvětí: "Rozesílám tisíc valentýnek s podpisem 'Hádej kdo!'" "Ale proč to děláte?" "Jsem rozvodový právník."

O právnících, a advokátech obzvláště, se říká, že mají sklony k cynismu. Nemá cenu zapírat, něco na tom nejspíš bude. Když jsem tuhle hledala na internetu, našla jsem mimo jiné nabídku jedné americké advokátní kanceláře, která na Valentýna nabízí možnost vyhrát rozvodové právní poradenství zdarma. Manželský pár, který zašle nejpůsobivější příběh s pádnými argumenty pro rozvod, vyhrává. No, nekupte to.