Víceméně stejně spolehlivou samozřejmostí, jakou je ta, že ráno vyjde slunce a večer zapadne, že jen co si nastudujete poslední účinnou novelu o.s.ř., leží už na lavicích ve sněmovně nová, nebo že pouze v českých politických podmínkách se nejrychleji bujícím právním oborem může stát ústavní právo; je rovněž to, že ve chvíli, kdy před sebou tlačíte ranec deadlinů a svému okolí neustále opakujete, že nevíte, kam dřív skočit, máte tu největší chuť skákat nalevo a napravo a dělat - v mém případě momentálně číst a psát - něco úplně jiného než to, co byste v danou chvíli dělat měli. Taky si občas říkám, že kdybych se byla bývala věnovala odbornému výzkumu prokrastinace alespoň z půlky tak dlouho, jak dlouho ji sama provozuji, měla bych možná už v tuto chvíli zaděláno přinejmenším na profesuru...Naposled jsem v jedné prokrastinační chvilce, během níž jsem opět projednou bezcílně bloumala internetem, narazila na knihu, jejíž název sliboval bezbřehou sudnici inspirace a tlačítko "vložit do košíku" se tak v tu ránu stalo neodolatelným. Výčitky kvůli drobnému zásahu do rozpočtu v důsledku koupě ještě drobnější publikace pomohlo překonat přesvědčení, že prokrastinace tentokrát nebyla zbytečná. Ostatně samotný autor publikace Mason Currey je důkazem toho, že prokrastinace může vést k velmi pozitivním, byť zcela nečekaným, výsledkům. Sám totiž ve své prokrastinační chvilce založil blog, který se věnuje každodenním rutinním činnostem a pracovním postupům významných osobností, a jeho obsah následně přetavil do knihy Daily Rituals: How Artists Work. A nutno říct, že je to velmi sympatické čtení.
