Óda na soudní prázdniny

Léto je tradičně obdobím, kdy se neprávní, veskrze učitelské profese většiny členů mé rodiny podepisují na mé duševní pohodě velmi negativně. Totižto na rozdíl ode mě má zbytek rodiny prázdniny a taky tendenci pravidelně mě informovat o aktivitách, jimiž je vyplňuje. To snad proto, aby mi náhodou nebylo líto, že je nemohu podniknout s nimi...
I když se základní instituty, které udávají rytmus školního a soudního života, nazývají stejně, tj. školní, resp. soudní roky; na rozdíl od školáků, studentů a jejich pedagogů, kteří si každoročně užívají klidně i několikery školní prázdniny, zaměstnanci justice institut soudních prázdnin neznají, neboť je jimi zákonodárce neobšťastnil. Pravda, nebylo tomu tak vždycky. Například civilní řád soudní (zákon č. 113/1895 ř. z.) soudní prázdniny znal, přinejmenším do té doby, než protektorátní vláda veškeré předpisy, které tento institut upravovaly, nařízením č. 221/1942 Sb. nezrušila. Použivatelnost uvedeného nařízení však po čase rovněž odvál vítr dějin (ano, skutečně "použivatelnost" – viz čl. XII odst. 2 bod 3 zákona č. 105/1947 Sb.), pročež se institut soudních prázdnin opět aktivizoval. Podle všeho však nikoliv na dlouho. Představitelé vítězného pracujícího lidu zřejmě dospěli k závěru, že socialistickou zákonnost je třeba upevňovat prací, nikoliv prázdninami v justici, a tak v zákoně č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních, již o soudních prázdninách nebyla ani zmínka, a stejně tak ani v pozdějším občanském soudním řádu (zákon č. 99/1963 Sb.), který ve znění cirka milionů novel platí do dneška.

Potíže s láskou aneb speciál (nejen) o právních knihách

Vlastnost, za kterou nepochybně vděčím jednomu ze svých rodičů (a rozměry otcovy knihovny v tomto ohledu zcela jednoznačně označují viníka), je kladný vztah ke knihám. Jako u každého druhu citu, byť by byl sebepozitivnější, i zde však platí, že všeho moc škodí. A tedy i příliš mnoho lásky ke knihám se může po čase projevit negativně, zvláště dopracuje-li se člověk k tomu, že knihy pořizuje v daleko větším množství, než kolik jich je schopen přečíst. Pokud obýváte prostor větších než malých rozměrů, není to nejspíš ještě takový problém, nicméně pokud bydlíte na 2x4 m², jako je tomu v mém případě, po čase vám knihy začnou přepadávat nejen z nočního stolku, stolu a poliček, nýbrž i z piana či koše na prádlo (ano, to vše lze do prostoru o 8 m² opravdu nasoukat). A to již vůbec nehovořím o vymoženostech digitálního věku, tj. počítačích, tabletech a čtečkách, v nichž můžete uskladnit e-publikace v prakticky neomezeném množství, aniž by vám zároveň všudypřítomné komínky knih neustále připomínaly, kolik jste jich ještě nepřečetli.

Zkrátka: „A dost!“, řekla jsem si, když jsem při jedné nešikovné otočce ve svém pokoji zase jeden takový komínek loktem zrušila, a vyhlásila embargo na pořizování další literatury. Tedy alespoň do té doby, než mi té pořízené a nepřečtené trochu ubyde… Zároveň jsem při procházení oněch popadaných knih poněkud s překvapením zjistila, jakou literaturu jsem si v posledních měsících vlastně pořídila a pro vlastní zaneprázdněnost na ni již mezitím spokojeně zapomenula. Svatosvatě jsem si proto slíbila, že se alespoň s částí předmětných knih do konce roku vypořádám. Níže uvedený výběr tedy předkládám ze dvou důvodů: jednak abych sama na sebe vytvořila tlak na jejich přečtení, a jednak – co si budeme nalhávat – abych se pochlubila svými novými knižními přírůstky (knihofilové jistě pochopí). V neposlední řadě třeba uvedená (nikoliv však nutně) právní literatura někoho inspiruje k výběru vlastní prázdninové četby.

Povídky z právní kapsy

Nejspíš nepřicházím s ničím novým, ani převratným, nicméně pro mě osobně je to pořád docela čerstvé zjištění. Poměrně dlouhou dobu jsem totiž žila v přesvědčení, že k napsání kvalitního rozhodnutí - v mém případě samozřejmě nanejvýš konceptu rozhodnutí - je zapotřebí zejména dobrá znalost práva, schopnost právní interpretace a argumentace a cit pro spravedlnost. V poslední době však na vlastní kůži čím dál tím více pociťuji, že neméně podstatnou ingredienci pro zpracování kvalitního rozsudku nebo usnesení tvoří rovněž dobrá znalost jazyka. A teď nemám na mysli pouhou gramatiku a pravidla českého pravopisu, jejichž znalost se ostatně rozumí samo sebou, nýbrž především schopnost formulovat text jasně, výstižně, srozumitelně a také čtivě. To se ovšem snadno říká, avšak hůře dělá. K osvojení této schopnosti nestačí jazyk pouze znát, je třeba ho skutečně ovládat a umně s ním pracovat. Pokud navíc člověk nemá v tomto ohledu talent od Boha, což je i můj případ, je zapotřebí se k oné lehkosti a kráse (právního) slova jednoduše propsat. A tak tedy doufám, že se k této schopnosti také jednou propíšu, a do té doby budu holt vytrvale škrtat a přepisovat.

V poslední době nicméně pozoruji, že můj běžný jazyk vlivem prostředí, v němž se pohybuji, vyloženě degeneruje. Z nějakého důvodu jsme my právníci (mylně) přesvědčeni, že čím delší a na právnické pojmy bohatší jsou naše větné konstrukce, tím přesněji a srozumitelněji se vyjadřujeme. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy mne mladší sestra, jež nedávno v rámci svého studijního oboru musela absolvovat předmět ze základů práva, požádala, abych jí objasnila několik právních institutů. I jala jsem se formulovat příslušné teoreticko-právní definice. Nespočet varhánků naskakujících na jejím čele však brzy napověděl, že pojmy nevysvětluji dostatečně přímočaře. Přidala jsem proto na intenzitě právních termínů. Po pár dalších větách sestra nepřesvědčivě zahuhlala, že už tomu rozumí, sbalila poznámky a urychleně opustila místnost. Když jsem později zpytovala své svědomí, musela jsem chtě nechtě přiznat, že mluvím jako Marťan. Pohled na noční stolek, na kterém se kopila anglicky psaná beletrie proložená právními publikacemi, u nichž po večerech usínám (a myslím tím skutečně usínám, neboť povětšinou víc jak dvě věty přečíst nestihnu), mne ujistil, že tudy cesta nevede a je načase vrátit se k české literární klasice. Při nejbližší návštěvě knihkupectví jsem proto povolala mistra na slovo vzatého – Karla Čapka.