Povídky z právní kapsy

Nejspíš nepřicházím s ničím novým, ani převratným, nicméně pro mě osobně je to pořád docela čerstvé zjištění. Poměrně dlouhou dobu jsem totiž žila v přesvědčení, že k napsání kvalitního rozhodnutí - v mém případě samozřejmě nanejvýš konceptu rozhodnutí - je zapotřebí zejména dobrá znalost práva, schopnost právní interpretace a argumentace a cit pro spravedlnost. V poslední době však na vlastní kůži čím dál tím více pociťuji, že neméně podstatnou ingredienci pro zpracování kvalitního rozsudku nebo usnesení tvoří rovněž dobrá znalost jazyka. A teď nemám na mysli pouhou gramatiku a pravidla českého pravopisu, jejichž znalost se ostatně rozumí samo sebou, nýbrž především schopnost formulovat text jasně, výstižně, srozumitelně a také čtivě. To se ovšem snadno říká, avšak hůře dělá. K osvojení této schopnosti nestačí jazyk pouze znát, je třeba ho skutečně ovládat a umně s ním pracovat. Pokud navíc člověk nemá v tomto ohledu talent od Boha, což je i můj případ, je zapotřebí se k oné lehkosti a kráse (právního) slova jednoduše propsat. A tak tedy doufám, že se k této schopnosti také jednou propíšu, a do té doby budu holt vytrvale škrtat a přepisovat.

V poslední době nicméně pozoruji, že můj běžný jazyk vlivem prostředí, v němž se pohybuji, vyloženě degeneruje. Z nějakého důvodu jsme my právníci (mylně) přesvědčeni, že čím delší a na právnické pojmy bohatší jsou naše větné konstrukce, tím přesněji a srozumitelněji se vyjadřujeme. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy mne mladší sestra, jež nedávno v rámci svého studijního oboru musela absolvovat předmět ze základů práva, požádala, abych jí objasnila několik právních institutů. I jala jsem se formulovat příslušné teoreticko-právní definice. Nespočet varhánků naskakujících na jejím čele však brzy napověděl, že pojmy nevysvětluji dostatečně přímočaře. Přidala jsem proto na intenzitě právních termínů. Po pár dalších větách sestra nepřesvědčivě zahuhlala, že už tomu rozumí, sbalila poznámky a urychleně opustila místnost. Když jsem později zpytovala své svědomí, musela jsem chtě nechtě přiznat, že mluvím jako Marťan. Pohled na noční stolek, na kterém se kopila anglicky psaná beletrie proložená právními publikacemi, u nichž po večerech usínám (a myslím tím skutečně usínám, neboť povětšinou víc jak dvě věty přečíst nestihnu), mne ujistil, že tudy cesta nevede a je načase vrátit se k české literární klasice. Při nejbližší návštěvě knihkupectví jsem proto povolala mistra na slovo vzatého – Karla Čapka.

Povídky z jedné a z druhé kapsy jsem v dobách povinné školní docházky měla ráda především pro jejich obsahovou nápaditost a čtivost. Nikdy jsem však nevěnovala pozornost právnímu rozměru Čapkova vyprávění (nejspíš proto, že mě dlouho ani nenapadlo, že bych někdy mohla studovat práva). Teprve nyní jsem si tak při opětovném pročítání jeho povídek uvědomila, kolik právních pojmů a institutů je v nich vlastně mezi řádky nenásilně objasněno. Ostatně posuďte sami...

K rozdílu mezi kontinentálním a angloamerickým právním systémem:

Každý znalec poměrů nahlédne, že tento příběh se nemohl stát u nás ani ve Francii ani v Německu, neboť v těchto zemích, jak známo, soudcové jsou povinni soudit a trestat hříšníky podle litery zákona, a nikoliv podle svého rozšafného rozumu a svědomí. Protože v této historii vystupuje soudce, který vynáší svůj rozsudek nehledě na paragrafy, nýbrž na zdravý lidský rozum, plyne z toho, že se následující událost nemohla stát jinde nežli v Anglii.

Věštkyně. In K. Čapek: Povídky z jedné a z druhé kapsy. Praha: Leda/Rozmluvy, 2009, s. 17.

K práci státního zástupce a jeho vnitřní morálce:

Zkrátka byl to jeden z velikých procesů; na kterém si pan státní chtěl dát záležet; i pracoval na spisech s celou tou pílí a pronikavostí, která z něho učinila nejstrašlivějšího veřejného žalobce. Věc nebyla jasná; pan státní by byl dal nevímco za jediný přímý důkaz, ale jak věci stály, musil se spoléhat více na svou vyřídilku, aby dostal od poroty provaz pro pana Müllera; neboť vězte, že to je pro veřejného žalobce věc cti. [...]

Pan státní krátce odkašlal a posadil se tak, aby na jasnovidce co nejlíp viděl. "Tady je ten rukopis," řekl a vytáhl z náprsní kapsy nezalepenou obálku. "Prosím."

Foto: Wikipedia Commons

"[...] Ne, to není obyčejný zločinec; tygr také není zločinec; tygr je veliký pán. Ten člověk by nebyl schopen žádné špinavosti, ale myslí si, že vládne nad životem lidí. Když je na svém lovu, vidí v lidech jenom kořist. Pak je zabije."

"Mimo dobro a zlo," zabručel pan státní s patrným souhlasem.

"To jsou jen slova," řekl princ Karadagh. "Nikdo není mimo dobro a zlo. Ten člověk má své přesné mravní pojmy; není nikomu nic dlužen, nekrade, nelže; zabije-li, je to, jako by dal na šachovnici šach mat. Je to jeho hra, ale hraje ji správně."

[...] Za chvíli běžel pan státní domů, nevnímaje ani, že prší. Já osel, říkal si hořce, já blbec, jak se mně tohle mohlo stát? Já idiot! Že já jsem v tom spěchu popadl v aktech místo Müllerova dopisu svůj vlastní rukopis, své poznámky k žalobě, a strčil to do té obálky! Já pitomec! Tak tedy to bylo mé písmo! Děkuju pěkně! Počkej, ty švindléři, na tebe si počíhám!

 Jasnovidec. In K. Čapek: Povídky z jedné a z druhé kapsy. Praha: Leda/Rozmluvy, 2009, s. 24-25.

K povaze vyšetřovací vazby:

"Koukněte se pan Roedl," řekl [strážmistr Kolda] po chvíli, "ono vám je vidět na vočích, že to s vámi není v pořádku. Já bych na vašem místě řekl všecko, a butete mít pokoj. Ale když nechcete, tak je taky dobře."

[...] "Helejte, pane Roedl," začal zase po nějaké době, "tak my budeme zjišťovat vaši identitu; a vy zatím budete sedět u soudu a nikdo s vámi nebude mluvit. Člověče, nebuďte protivný!"

Pan Roedl setrval v zarytém mlčení a pan Kolda, znechuceně bruče, si čistil dýmku. "No jo," řekl, "tak se podívejte: ono to může trvat třeba měsíc, než vás zjistíme; ale ten měsíc, pane Roedl, vám pak nezapočítají do trestu. Dyť je to škoda takhle ztratit měsíc trestu!"

"A když se přiznám," řekl pan Roedl váhavě, "tak..."

"Tak se na vás uvalí vyšetřovací vazba, že jo," vykládal pan Kolda, "a ta se vám započítá. Dělejte si, co chcete. Vy se mně nelíbíte, já budu rád, až si vás odvezou ke krajskému. Teda tak je to, pane Roedl."

Muž, který se nelíbil. In K. Čapek: Povídky z jedné a z druhé kapsy. Praha: Leda/Rozmluvy, 2009, s. 61.  

K "metodologii" práce kriminalisty:

"[...] Takový nesmysl! Prosím vás, kdybych náhodou nebyl šel do té Dlážděné ulice a náhodou se nepodíval tomu gaunerovi na boty... Totiž," děl dr. Mejzlík sklíčeně, "byla-li to jen tak náhoda. To je právě to."

"Na tom přece nezáleží," mínil pan Dastych. "Mladý člověče, to byl úspěch, ke kterému si můžete gratulovat."

"Gratulovat!" vybuchl dr. Mejzlík. "Pane, jakpak si mám gratulovat, když nevím k čemu? [...] Dejme tomu, zítra mně dají nějaký mord; pane Dastychu, co budu dělat? Mám běhat po ulicích a koukat lidem bystrozrace na boty? Nebo mám jít za nosem a čekat, že mě nějaká předtucha nebo vnitřní hlas povede rovnou k vrahovi? Tak vidíte, to je ten případ. Celá policie si teď říká: Tenhle Mejzlík, ten má nos; z toho mládence s brejlema něco bude, to je detektivní talent. Vždyť je to zoufalá situace," bručel dr. Mejzlík. "Nějakou metodu člověk musí mít. Do svého prvního případu jsem věřil na všelijaké ty exaktní metody; víte, na pozorování, na zkušenost, na soustavné vyšetření a takové hlouposti. Ale když si teď probírám ten případ, tak vidím, že - Poslouchejte," vyhrkl s úlevou, "já myslím, že to byla jen šťastná náhoda."

Případ dr. Mejzlíka. In K. Čapek: Povídky z jedné a z druhé kapsy. Praha: Leda/Rozmluvy, 2009, s. 9-10.

Lehkost a krása jazyka navíc nejsou jedinými věcmi, kterým se lze z Čapkových povídek přiučit. Z jeho slohu především číší prachobyčejná sympatická člověčina a vlídnost, jakých je dnes na stránkách knih i v životě po hříchu málo. A až sestra opět dorazí s nějakými právními nejasnostmi, hodím jí rovnou jeden výtisk Povídek z jedné nebo z druhé kapsy do rukou. Základy práva a morálky v nich totiž najde taky.