Pocta babičkám, a neprávničkám obzvláště

Být jediným právníkem v rodině má své výhody i nevýhody. Popravdě jsem vždycky tak trochu záviděla svým spolužákům, kteří se mohli pochlubit zástupy právnických profesí až do pátého kolena. O tom, jak to chodí v právních kancelářích, v soudních síních a obecně o právu toho povětšinou věděli tak nějak přirozeně více, a hlavně se pokaždé měli koho zeptat, s kým se poradit o právních otázkách a vůbec se mohli doma zasvěceně bavit a vstřebávat informace o právu. Možná tomu ve skutečnosti tak úplně nebylo, nicméně minimálně jsem si to o všech svých spolužácích, kteří se kdy zmínili, že jejich rodiče, prarodiče, strýcové či tety jsou právníky a právničkami, vždycky myslela. Představovala jsem si přitom, že jejich rodinné konverzace o studiu se nutně musí nést v jiném duchu, než tomu bylo v mém případě, kdy na dotaz: "Tak co teď děláte ve škole?" a můj: "(výčet právních předmětů a pojmů)" následovalo poněkud nejisté a lakonické: "Aha".

Ronald Dworkin online and forever

Foto: David Shankbone, Wikipedia Commons

Jsem ještě příliš malé právní mládě na to, abych psala cokoliv o Ronaldu Dworkinovi (stručné životopisné sloupky zde, zde nebo zde), takže tak ani činit nehodlám, nicméně případné zájemce o jeho dílo bych ráda odkázala na několik jeho esejí, které jsou volně dostupné na The New York Review of Books, jehož byl jedním z přispěvatelů. Editoři portálu nyní učinili zajímavý časový průřez jeho dílem a vybrali šest The New York Review esejí z let 1968 až 2010. V českém právním prostředí by neměla zapadnout zejména ta z roku 1996 s názvem The Moral Reading of the Constitution: "There is a particular way of reading and enforcing a political constitution, which I call the moral reading. Most contemporary constitutions declare individual rights against the government in very broad and abstract language (...). The moral reading proposes that we all — judges, lawyers, citizens — interpret and apply these abstract clauses on the understanding that they invoke moral principles about political decency and justice."   

Svátek zamilovaných očima právníků

Přijde pán na poštu a všimne si, že u jedné přepážky stojí solidní padesátník v obleku s hromadou růžových obálek. Na každou z nich nalepí srdíčko a stříkne z lahvičky parfém. Pán poněkud překvapen se ho zeptá, co to dělá. Padesátník odvětí: "Rozesílám tisíc valentýnek s podpisem 'Hádej kdo!'" "Ale proč to děláte?" "Jsem rozvodový právník."

O právnících, a advokátech obzvláště, se říká, že mají sklony k cynismu. Nemá cenu zapírat, něco na tom nejspíš bude. Když jsem tuhle hledala na internetu, našla jsem mimo jiné nabídku jedné americké advokátní kanceláře, která na Valentýna nabízí možnost vyhrát rozvodové právní poradenství zdarma. Manželský pár, který zašle nejpůsobivější příběh s pádnými argumenty pro rozvod, vyhrává. No, nekupte to.

Jak komentuje blogosféra rozsudek Nada proti Švýcarsku?

Nepochybně na světě existují horší místa, kde člověk může nedobrovolně strávit část svého života, než u břehu švýcarského jezera s výhledem na alpské vrcholky. I zlatá klec je však stále klec, jak shledal ve svém nedávném rozsudku ve věci Nada proti Švýcarsku Evropský soud pro lidská práva (rozsudek ze dne 12. 9. 2012, stížnost č. 10593/08). 

Campione d´Italia. Foto: Wkipedia Commons

O tomto rozhodnutí jsem již stručně referovala v zářijovém Bulletinu Centra pro lidská práva a demokratizaci. Teď po čase jsem se k němu při psaní komentáře pro Přehled rozsudků ESLP vrátila a při tom narazila na řadu příspěvků na zahraničních blozích. Byla by škoda, aby některé postřehy v nich uvedené zapadly, proto níže uvádím shrnutí těch nejzajímavějších z nich.

Věc Nada proti Švýcarsku může též sloužit jako stručné opáčko ze zeměpisu. Osobně jsem například neměla o existenci jakési italské exklávy ve Švýcarsku valného tušení. Campione d´Italia se rozkládá na březích Luganského jezera a je vzdálena zhruba 1 km od italských hranic. Ačkoliv je obklopena švýcarským kantonem, formálně se jedná o italské území. Jedním z rezidentů této exklávy je i Yussuf Nada, 82-letý obchodník s italskou a egyptskou státní příslušností, který v Campione d´Italia žije od roku 1970. V důsledku přijetí protiteroristických sankcí OSN a jejich implementace Švýcarskem se však italská exkláva stala na několik let nejen jeho domovem, ale i vězením. Jak trefně komentuje Michael Armitage, příběh je to jak z románu Alexandra Dumase snad jen s tím rozdílem, že místo aby pan Nada vzal spravedlnost do svých rukou a pomstil se svým věznitelům, obrátil se jako správný civilizovaný rebel se stížností do Štrasburku. (Varování: pozor, dlouhý příspěvek!)

Co mají Bídníci společného s Evropskou unií?

Přiznám se bez mučení - na první pokus jsem Bídníky nepřelouskala. Ve svých gymnaziálních letech jsem skončila někde na sto desáté stránce. Poté, co jsem se dozvěděla vše podstatné i nepodstatné o biskupu Myrielovi, o tom, jak žil, jakým byl člověkem, jaké měl snídaně i večeře, jsem si uvědomila, že na hodině literatury byla přece řeč o někom jiném. I vytáhla jsem sešit a zjistila, že hlavním hrdinou příběhu je jakýsi Jean Valjean, přičemž hlavní úloha biskupa Myriela v celém příběhu spočívá v tom, že mu daruje stříbrný příbor, což se odehrálo zhruba na oné sto desáté stránce. Mé netrpělivé pubescentní já bylo naprosto roztrpčeno skutečností, že právě strávilo dvě hodiny načítáním něčeho, co nemá pro další děj (s výjimkou onoho příboru) prakticky žádný význam, a knihu tehdy nemilosrdně zavrhlo.

Druhý pokus, ke kterému jsem se odhodlala nedávno - a přiznávám rovněž bez mučení - částečně pod vlivem hollywoodského blockbusteru, jenž právě běží v kinech, vypadá už mnohem nadějněji. Částečně pak proto, že tím druhým důvodem, proč jsem se k Bídníkům vrátila, byla výborná esejistická glosa Adama Gopnika k jejich novému filmovému zpracování - The Persistent Greatness of Les Misérables - publikovaná v časopisu The New Yorker.

Volím, volíš, volíme... Poděkování Karlu Schwarzenbergovi.

Nějak začnu, uvidíme, co z toho vzejde, zejména zda vytrvám. Tolik ke vzniku blogu. Jedná se v podstatě o koprodukt všeobecné aktivizace občanské společnosti, k níž došlo nedávnou volbou prezidenta. Zkrátka nic už nebude jako dřív - Pražský hrad bez unijní vlajky, rodinný oběd bez politických disputací a můj facebook bez apolitických statusů. Král je mrtev, ať žije král.

Velmi intenzivně na sobě pociťuji tzv. postvolební syndrom. Ráno vstanu, posnídám ihned, taky idnes a novinky.cz, zapiju to radiožurnálem a českou televizí, zkontroluji nálady virtuálního světa, sdělím své nálady světu, než si vyčistím zuby, je pomalu čas oběda a k němu ihned, idnes a novinky.cz... Nějak mi nedochází, že se již žádné zásadní informace, které by mohly ovlivnit mou volbu nebo volbu mých spoluobčanů, nedozvím. Odvoleno, sečteno, na dalších pět let hotovo. Ve vzduchu však zůstala viset jakási prazvláštní atmosféra, směsice emocí a myšlenek všeho druhu, a otázka, jak s nimi naložit. A jsme opět u vzniku tohoto blogu.

Ačkoliv jsem nebyla jejím příznivcem, musím přiznat, že přímá volba prezidenta má něco do sebe. "Co" všechno budou teď nepochybně v nejbližších dnech a týdnech rozebírat na součástky politologové, sociologové, právníci, zejména se však o tom v nejbližších pěti letech přesvědčí samotní občané České republiky. Za tuto školu života patří přímé volbě velký dík, přinejmenším už za to, že nás (aspoň na chvíli) zvedla ze židlí a vytrhla z všeobecné politické apatie. Osobně však cítím potřebu poděkovat zejména jednomu z kandidátů, který v tomto ohledu zaktivizoval mě samotnou.