Co dům, pardon, internet dal... (3)

Tentokrát to vezmu zkrátka. Podstatu rubriky snad není třeba dále uvozovat. Ostatně její název hovoří tak jaksi za vše, zejména za skutečnost, že samotný obsah bývá jen málo původní, neboť staví hlavně na tom, co se již na internetu objevilo. První dva díly byly navíc trochu rozbujelejší, než byl můj původní záměr. Takže napříště - jak říkají Ostraváci - už jen "kratce a vystižně". Ústředními tématy dnešního dílu jsou 1) ženy-právničky, ženy-soudkyně a ženy-aktivistky, 2) užitečné studijní tipy (nejen) pro právníky, a v neposlední řadě rovněž 3) publikace o nepravostech v české justici...

Judge Constance Harm
Foto: Simpsons Wiki

1) V září bylo v médiích věnováno nebývale mnoho prostoru ženám-právničkám. Jak jsem se dočetla v Editorialu zářijového Právního rádce, jako právničky jsme profesní skupinou mladou: "Za tři roky totiž uplyne pouhé sté výročí od doby, kdy mohla na půdu právnické fakulty československé vstoupit první žena." Tou byla Anděla Kozáková-Jírová, která promovala v roce 1922 a blahopřál jí i samotný T. G. Masaryk. V roce 1938 byla jmenována veřejnou notářkou jako první žena v Československu i v celé Evropě. Po únoru 1948 však odešla do exilu, nejprve do Francie, posléze do USA, kde také zemřela (podrobněji o jejím životě zde). V Právním rádci byl v této souvislosti otištěn článek Kdo jsou významné právničky v Česku?, který popisuje čtyřiačtyřicet právniček, jež posunuly své obory: "Ženy, které jsou profesními ikonami, i ty, které mají díky své pozici vliv." V témže čísle vyšly rovněž dva rozhovory s emeritními ústavními soudkyněmi. Ivana Janů hovořila zejména o svém novém působení v čele Úřadu pro ochranu osobních údajů: "Judikatura Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu je závazná pro všechny. Úřad to musí akceptovat, a jestli to nedělal v minulosti, tak to teď dělat bude. To je moje priorita. Právo musí být stabilní a současně musí být neustále v pohybu. Společnost se mění a každý individuální případ je jiný. Neznamená to, že je judikatura soudů neměnná. I když se bude náš úřad řídit judikaturou, může přijít speciální případ. V té chvíli musíme zdůvodnit, proč jsme rozhodli jinak.".Vlasta Formánková hovořila mj. o kvalitách soudce: "Soudce musí umět ustát kritiku. (...) Nesouhlasná stanoviska vás nutí přemýšlet, proč ten druhý to vidí jinak, kde najít optimální řešení." (rozhovor s posledně jmenovanou soudkyní otiskla v září rovněž Česká Pozice).

Když už jsme u žen-soudkyň, dovolím si upozornit na jednu zajímavou publikaci: Feminist Judgments: From Theory to Practice (Hart Publishing, 2010), která je výstupem stejnojmenného výzkumného projektu pod vedením akademiček z University of Kent a Durham University. Cílem výzkumu je ukázat, jak by anglické právo mohlo vypadat, kdyby na soudech bylo více soudkyň-feministek a jakým způsobem by tyto soudkyně rozhodly významné případy z minulosti. Publikace tak mj. obsahuje alternativní verze rozhodnutí v 23 klíčových kauzách anglického práva (viz rovněž článek o projektu v The Guardian nebo audio reportáž zde). Feminist Judgments Project původně vznikl v Kanadě (alternativní kanadská rozhodnutí jsou dostupná zde) a v současnosti probíhá v řadě dalších států (např. ve Spojených státech, Austrálii nebo Irsku a Severním Irsku). Je mi jasné, že mnohým v tuto chvíli cukají koutky úst ("To jako vážně feministická rozhodnutí? Feministická?!"), hodnoťte však teprve poté, co se seznámite s obsahem projektu a jeho výstupů.

No, a když už jsme u toho ženského hnutí (ano, přiznávám, "kratce a vystižně" se ani dnes nekoná...), za pozornost stojí rovněž publikace Marie Bahenské a Jany Malínské: Ženy a politika (1890-1938) (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, 2014), která se věnuje sociální, kulturní a politické aktivitě českého, německého a slovenského ženského hnutí v Rakousko-Uhersku a v Československé republice: "Vystoupení žen z rodinného a domácího prostředí do veřejného prostoru bylo jedním z důležitých rysů modernizačního procesu druhé poloviny 19. století. Zatímco na počátku této cesty se rozvíjely aktivity žen zejména v oblasti dobročinné a osvětové, počátek 20. století přinesl jejich rostoucí zájem o politické působení a vrcholí bojem o volební právo do zákonodárných a komunálních institucí. Zásadní zlom v profesním, společenském i politickém postavení ženy pak způsobila první světová válka. Ta také výrazně zasáhla do dosavadního uspořádání střední Evropy. Bývalá rakousko-uherská monarchie se přetvořila v nástupnické státy s převážně republikánským státním zřízením. Ženská otázka a její řešení se staly záležitostí nově vzniklých národních států. Některé problematické momenty se tím částečně nebo úplně vyřešily, jiné naopak přetrvaly nebo se zrodily. V nových politických podmínkách byly stávající ženské spolky a hnutí nuceny reagovat na aktuální problémy, nejčastěji hospodářské, hledaly zapojení v mezinárodních organizacích, nově definovaly svůj význam a opodstatnění. Vyrůstá generace žen narozených na sklonku 19. století a často už s vysokoškolským vzděláním, které přebírají štafetu ženského hnutí a formulují jeho moderní program a cíle..." (str. 12). Pro zájemce o problematiku ženského hnutí a všeobecného volebního práva v této souvislosti rovněž podotýkám (a touto poznámkou již předmětné téma skutečně uzavírám), že koncem října jde do kin výborně obsazené britské drama Suffragette.

2) Byl zahájen nový akademický rok a s ním i nová porce studia a zkoušek. Jeej! Přednášející jásají, studenti naříkají (taky je docela možné, že je tomu přesně naopak...). V každém případě, vážení, trošku života do toho umírání! Všem připravujícím se na zkoušky všeho druhu doporučuji věnovat pozornost skvělému kurzu na Coursera s názvem Learning How To Learn: Powerful Mental Tools to Help You Master Tough Subjects, případně publikaci Barbary Oackley: A Mind for Numbers: How to Excel at Math and Science (Even If You Flunked Algebra) (Tarcher/Penguin, 2014). Ačkoliv publikace cílí primárně na studium matematiky a přírodních věd, studijní metody a tipy, které popisuje, jsou zcela univerzální. A nejspíš (stejně jako já) zjistíte, že způsob, jakým jste se dosud učili, byl úplně špatný. Studentům, kteří letos zahajují kurz práva Evropské unie, případně v něm pokračují, lze pak doporučit článek Studying EU Law: A Law Student's Guide, který sepsala Catherine Barnard, tedy nepochybně odbornice na slovo vzaté.

Octopus vulgaris
Foto: Wikipedia Commons

3) V srpnu udělal na Českém rozhlase novinář Karel Hvížďala promo publikaci Nadačního fondu proti korupci Chapadla justiční chobotnice v České republice a jejich dosah. Přiznám se, že mě obsah publikace poněkud zklamal. Možná právě proto, že ji v médiích zaštítil Karel Hvížďala, jsem od jejího obsahu čekala více. Autoři více méně kloužou po povrchu, celý text je v podstatě koláží novinových článků provázených komentářem. To by samo o sobě ještě nemuselo vadit, kdyby šlo o komentář kvalitní. Autoři však některé pojmy a skutečnosti interpretují - řekněme - poněkud naivně, vyjádření jednotlivých aktérů místy i vyloženě nekorektně, když vytáhnou jako zajíce z klobouku větu vytrženou z kontextu, jež zazněla v nějakém rozhovoru pro média, a dovozují z ní na podporu svého tvrzení dalekosáhlé závěry (činí tak přitom nejen u osob, vůči nimž se vymezují, ale i u osob, jejichž názorů se dovolávají).

Snaze upozornit na problém, jakým je klientelismus a korupce v justici, podle mě příliš neprospívá ani bodrá forma vševědoucího lidového vypravěče, s níž jsou jednotlivé - samo o sobě závažné - kauzy popisovány. Není mi ve výsledku zřejmé, komu je publikace vlastně určena, zda soudcům a státním zástupcům, politikům nebo široké veřejnosti. V každém případě nejsem přesvědčena o tom, že plamenné výkřiky, jimiž je publikace proseta, například: "známá věta o 'respektování rozhodnutí nezávislého soudu' je ... projevem cynismu", "soudcovská nezávislost je v mnoha případech libovůle" (str. 5), soudnictví je "uzavřený svět, jehož příslušníci jsou přesvědčeni o své výjimečnosti, exkluzivitě a elitářství" (str. 9) - bez toho, aby se jednalo o poctivou analýzu problému, přispějí nějakým zásadním způsobem ke kultivaci právního vědomí společnosti; spíše mu činí onu pověstnou medvědí službu. Na druhou stranu je fér poznamenat, že autoři svou publikaci nevydávají ani za investigativní žurnalistiku, ani za právní rozpravu o principech nezávislosti a nestrannosti, nýbrž za "prázdninové čtení k vodě", a tím tato knížka klidně být může. Jedná se o text veskrze čtivý, s řadou odkazů na zajímavé (a mnohdy již pozapomenuté) rozhovory s bývalými i současnými představiteli české justice. Takže přinejmešním z tohoto důvodu jí stojí za to věnovat pozornost.