úterý 25. listopadu 2014

Právnická (j)elita. Druhé vydání


Jednou za čas člověk potřebuje tak říkajíc nakopnout, aby ze sebe dostal to nejlepší. A o psaní dizertace to platí obzvláště. Problémem českých doktorských studijních programů, jejich obsahu a organizace, je však to, že takových motivačních nakopnutí neposkytují příliš mnoho. Průběh doktorského studia se povětšinou dělí na fáze překotného a intenzivního zájmu o osobu doktoranda (typicky v období opravování seminárních prací, hlídání u zkoušek, přípravy konferencí, spravování projektů, nutnosti ze dne na den zaskočit ve výuce nebo v lepším případě v období zápočtů, kdy jsou doktorandi v rámci svých předmětů povinni odevzdat vyučujícím plnění, jež zásadně nijak nesouvisí s tématem jejich dizertace) a naopak na fáze zdlouhavého a intenzivního nezájmu, v nichž vztah fakulty (resp. katedry, školitele) a doktoranda úspěšně připomíná pětadvacetileté vyčpělé manželství, ve kterém obě strany setrvávají bůhví proč. Aniž bych chtěla dále pokračovat ve stylu „všechno je špatně“ a „za všechno mohou fakulty, katedry nebo školitelé“ (protože tomu tak jistě není a k mnohému negativnímu přispívají i sami doktorandi svou vlastní neiniciativností a neaktivitou), faktem však zůstává, že času, který během svého studia doktorští studenti věnují tříbení tezí, struktury a obsahu vlastní dizertace, příliš mnoho není.

A tím se vracím zpět k oněm motivačním kopancům, které by měli doktorští studenti v souvislosti se svou dizertací vyloženě aktivně vyhledávat. Podle mého názoru dosud nejlepší platformu pro tato akademická nakopnutí poskytuje PhD workshop, který již podruhé uspořádala Česká společnost pro evropské a srovnávací právo, tentokrát ve spolupráci s brněnskou Právnickou fakultou. Myšlenka, jež stála u zrodu akce, je jednoduchá: poskytnout doktorským studentům prostor představit projekt své dizertace, tj. její cíle, metodologii a náčrt obsahu na jedné z kapitol, a zároveň jim dodat zpětnou vazbu, kterou zajišťuje nejen přidělený mentor, jenž je odborníkem na danou oblast, ale i další účastníci semináře (více o organizaci PhD workshopu zde). Průběh akce, jež byla již loni výstižně vykreslena jako příběh o tom, jak právnická elita potkala právnická jelita (viz např. článek Honzy Broulíka), je ve své podstatě velmi pěkným námětem pro tradiční vánoční pohádku (a pokud organizátoři pošlou zápis z workshopu Svěrákům, třeba se příští rok dočkáme pokračování Tří bratrů, kteří se tentokrát nebudou honit za nevěstami, ale za doktorským titulem, což bude jistě neméně dobrodružná podívaná).

sobota 9. srpna 2014

Jak se stát sociálním vědcem a ještě u toho tančit salsu? Dějství prvé


Je poněkud žalostné, pokud se člověk začíná seznamovat s metodologií svého oboru teprve v závěru doktorského studia a nikoliv na jeho začátku. Občas jsou však příkoří života stravitelnější, osvojíte-li si teze relativismu a perspektivismu: jinými slovy, ve světě se dějí větší tragédie a radějí seznámit se pozdě, ale přece, nežli nikdy (ostatně o tom jsem se rozepisovala již dříve). Tak tedy jednoho večera - poté, co jsem minutou ticha uctila všechny ty roky svého studia, kdy jsem o metodologii ani okem nezavadila - jsem začala načítat novou metodologickou příručku, jež se ukázala být překvapivě čtivou a podnětnou, a stejně tak i následná debata o příslušných kapitolách v kruhu obdobně tápajících soukmenovců. Celá akce v podstatě vznikla jako svého druhu čtenářský kroužek z podnětu jednoho kolegy, kdy jsme se v malé skupince (vesměs metodologických ignorantů) dohodli, že za vzájemného podporování načteme několik kapitol vybrané publikace o metodách sociálních věd a následně se o nich pobavíme v příjemném prostředí lužáneckého parku (ano, vím, můj život je tak vzrušující!).

Tento příspěvek přitom není ani recenzí příslušné publikace, tj. knihy Kristin Luker „Salsa Dancing into the Social Sciences: Research in an Age of Info-glut” (neb zatím mám za sebou pouze první čtyři kapitoly; případné zájemce o recenzi lze odkázat zde nebo zde), ani návodem na to, jak se stát sociálním vědcem ve věku informačního přesycení. Více než cokoli jiného se jedná o málo uspořádané poznámky a výpisky, jež mají sloužit zejména jako prevence před ztrátou těch, které jsem si zuřivě činila ve svém novém tabletu, abych je pak i s celou e-knihou jedním elegantním pohybem palce úspěšně smazala a mohla je tak ještě zuřivěji činit zcela od začátku…

Úvodem je však vhodné položit si otázku, k čemu vlastně studentům právnické fakulty mohou být dobré znalosti (empirické) metodologie sociálních věd, když těmto oborům je (nejen v Brně) zasvěcena zcela jiná fakulta? Odpověď je velmi prostá: i právní věda je totiž ve své podstatě vědou sociální, tedy - chcete-li - vědou o člověku a společnosti, a vyžaduje proto určitý klíč k poznání jevů, jež jsou jejím předmětem, tzv. jevů právních (k tomu viz Knapp [1998]: Teorie práva, str. 4-5). A i když osnovy právnických doktorských studijních oborů v ČR tuto skutečnost umně zamlčují a jakémukoliv kontaktu s okolním světem (rozuměj: souvisejícími obory) se brání zarputileji, než některé izolované kmeny v amazonských pralesech, faktem zůstává, že bez (alespoň) minimální znalosti sociálněvědní metodologie se dobrá dizertace zkrátka napsat nedá. (Tento příspěvek je opravdu dlouhý - byli jste varováni.)

pondělí 4. srpna 2014

Potíže s láskou aneb speciál (nejen) o právních knihách


Vlastnost, za kterou nepochybně vděčím jednomu ze svých rodičů (a rozměry otcovy knihovny v tomto ohledu zcela jednoznačně označují viníka), je kladný vztah ke knihám. Jako u každého druhu citu, byť by byl sebepozitivnější, i zde však platí, že všeho moc škodí. A tedy i příliš mnoho lásky ke knihám se může po čase projevit negativně, zvláště dopracuje-li se člověk k tomu, že knihy pořizuje v daleko větším množství, než kolik jich je schopen přečíst. Pokud obýváte prostor větších než malých rozměrů, není to nejspíš ještě takový problém, nicméně pokud bydlíte na 2x4 m2, jako je tomu v mém případě, po čase vám knihy začnou přepadávat nejen z nočního stolku, stolu a poliček, nýbrž i z piana či koše na prádlo (ano, to vše lze do prostoru o 8 m2 opravdu nasoukat). A to již vůbec nehovořím o vymoženostech digitálního věku, tj. počítačích, tabletech a čtečkách, v nichž můžete uskladnit e-publikace v prakticky neomezeném množství, aniž by vám zároveň všudypřítomné komínky knih neustále připomínaly, kolik jste jich ještě nepřečetli.


Zkrátka: „A dost!“, řekla jsem si, když jsem při jedné nešikovné otočce ve svém pokoji zase jeden takový komínek loktem zrušila, a vyhlásila embargo na pořizování další literatury. Tedy alespoň do té doby, než mi té pořízené a nepřečtené trochu ubyde… Zároveň jsem při procházení oněch popadaných knih poněkud s překvapením zjistila, jakou literaturu jsem si v posledních měsících vlastně pořídila a pro vlastní zaneprázdněnost na ni již mezitím spokojeně zapomenula. Svatosvatě jsem si proto slíbila, že se alespoň s částí předmětných knih do konce roku vypořádám. Níže uvedený výběr tedy předkládám ze dvou důvodů: jednak abych sama na sebe vytvořila tlak na jejich přečtení, a jednak – co si budeme nalhávat – abych se pochlubila svými novými knižními přírůstky (knihofilové jistě pochopí). V neposlední řadě třeba uvedená (nikoliv však nutně) právní literatura někoho inspiruje k výběru vlastní prázdninové četby.