pondělí 4. srpna 2014

Potíže s láskou aneb speciál (nejen) o právních knihách


Vlastnost, za kterou nepochybně vděčím jednomu ze svých rodičů (a rozměry otcovy knihovny v tomto ohledu zcela jednoznačně označují viníka), je kladný vztah ke knihám. Jako u každého druhu citu, byť by byl sebepozitivnější, i zde však platí, že všeho moc škodí. A tedy i příliš mnoho lásky ke knihám se může po čase projevit negativně, zvláště dopracuje-li se člověk k tomu, že knihy pořizuje v daleko větším množství, než kolik jich je schopen přečíst. Pokud obýváte prostor větších než malých rozměrů, není to nejspíš ještě takový problém, nicméně pokud bydlíte na 2x4 m2, jako je tomu v mém případě, po čase vám knihy začnou přepadávat nejen z nočního stolku, stolu a poliček, nýbrž i z piana či koše na prádlo (ano, to vše lze do prostoru o 8 m2 opravdu nasoukat). A to již vůbec nehovořím o vymoženostech digitálního věku, tj. počítačích, tabletech a čtečkách, v nichž můžete uskladnit e-publikace v prakticky neomezeném množství, aniž by vám zároveň všudypřítomné komínky knih neustále připomínaly, kolik jste jich ještě nepřečetli.


Zkrátka: „A dost!“, řekla jsem si, když jsem při jedné nešikovné otočce ve svém pokoji zase jeden takový komínek loktem zrušila, a vyhlásila embargo na pořizování další literatury. Tedy alespoň do té doby, než mi té pořízené a nepřečtené trochu ubyde… Zároveň jsem při procházení oněch popadaných knih poněkud s překvapením zjistila, jakou literaturu jsem si v posledních měsících vlastně pořídila a pro vlastní zaneprázdněnost na ni již mezitím spokojeně zapomenula. Svatosvatě jsem si proto slíbila, že se alespoň s částí předmětných knih do konce roku vypořádám. Níže uvedený výběr tedy předkládám ze dvou důvodů: jednak abych sama na sebe vytvořila tlak na jejich přečtení, a jednak – co si budeme nalhávat – abych se pochlubila svými novými knižními přírůstky (knihofilové jistě pochopí). V neposlední řadě třeba uvedená (nikoliv však nutně) právní literatura někoho inspiruje k výběru vlastní prázdninové četby.

(1) Novou knihu Jana Kysely „Ústava mezi právem a politikou“ jsem si původně půjčila v naší soudní knihovně, neboť v brněnských knihkupectvích již nebyla k dostání. Tato zvýšená poptávka po publikaci společně s nadšenými reakcemi těch, kteří ji již četli, ve mě vyvolala radostné očekávání. Mé nadšení z nového přírůstku však netrvalo dlouho, protože jsem knihu musela vzápětí odevzdat do služeb jednoho trestního soudce, který si ji ode mne přišel vypůjčit se slovy: „Máme na stole zase jeden zapeklitý případ, tak se chci podívat, jestli tam k tomu něco nebude...“. Od té doby jsem knihu neviděla. Tento týden jsem proto učinila opakovaný pokus jejího zakoupení a tentokrát slavila úspěch. Hned v úvodu publikace mne potěšila zpráva, že nejen doktorští studenti, ale i velikáni české akademie stojí před jednou ze základních otázek akademického existencionalismu, tj. zda číst či nečíst:
„S jistou nelibostí jsem také zjistil, že grantový závazek k napsání knihy nepůsobí na mou chuť psát příliš pozitivně, nýbrž naopak. Radostné tvůrčí rozrušení se tedy na počátku procesu psaní nedostavilo… Umocněno je to pohledem na hřbety knih v mých knihovnách, které jsem nečetl a nejspíše bych je před psaním další knihy číst měl. Kdybych je však měl nejdříve přečíst, je vzhledem k průměrné délce života značně nepravděpodobné, že bych tu svou knihu kdy napsal. Navíc existuje podstatně větší množství knih, o časopisech nemluvě, které ani nemám, takže je tím spíše nepřečtu. Nicméně současný stav relevantní literatury je takový, že nezbývá než rezignovat na zevrubné rešerše, nejde-li o téma dostatečně úzké, což ovšem to mé není. Takže jde o hledání kompromisu mezi přečtením všeho, resp. všeho podstatného, a nečtením ničeho.“
J. Kysela: Ústava mezi právem a politikou. Úvod do ústavní teorie. Praha: Leges, 2014, str. 12.

(2) Ke koupi knihy Pierra Rosanvallona „La société des égaux“ (Paris: Seul, 2011) mne svého času podnítil článek Terezy Matějčkové „Demokracie se dnes vede dobře. Navzdory tomu je na ústupu“, v němž stručně představila základní teze tohoto francouzského historika: „Rosanvallon ve své knize Společnost rovných předkládá dějiny moderní demokracie. Historickou rekonstrukcí se snaží, aby pojmy rovnost či spravedlnost, o které se ve veřejném prostoru často svádí lítý boj, nabyly perspektivy, díky níž bude možné stanovit, co je na naší době nové či přelomové, a naopak které myšlenkového stereotypy se do ní vracejí. (...) V současnosti dle Rosanvallona vládne individualismus, v jehož rámci chce být každý nezaměnitelný. (...) Současného západního člověka lze proto označit za homo munitus – opevněného a uzavřeného vůči vnějšímu prostředí. Moderní demokracie se zrodila z obtížně udržitelného, ale o to nezbytnějšího sepětí trhu a důrazu na rovnost. V současnosti však převážil trh natolik, že se důraz na rovnost ocitl příliš v pozadí. S tím souvisí i zrod «člověka opevněného». Ten ví, co je vlastnictví a uznává ho, což je v pořádku. Pozbyl však schopnosti nacházet sám sebe v jinakosti, kultivovat svůj vztah k druhému – nikoliv navzdory jeho jinakosti, ale kvůli ní – a pociťovat sounáležitost s lidskými osudy ve všech společenských třídách. Problém spočívá v tom, že právě tyto ztracené schopnosti tvoří základ každého demokratického uspořádání.“

(3) Krásu i hořkost českých dějin ještě pořád tak nějak teprve objevuji. Ve škole jsme z pochopitelných důvodů (neboť jsem chodila do škol s polským jazykem vyučovacím) věnovali mnohem více času polské historii, a to – jak tvrdil náš vynikající dějepisář – nejen proto, že to máme v osnovách, ale hlavně proto, že je zajímavější. Jakékoliv srovnání dějinných zkušeností obou národů je pochopitelně třeba brát s rezervou, nicméně právě touha po hlubším srovnání a porozumění (a to, pokud možno, ve stravitelné podobě) mě přiměla k pořízení několika historických publikací a románů, v tom zejména „Přemyslovské epopeje“ Vlastimila Vondrušky. Svým způsobem je tato sága nejen nahlédnutím do českých dějin, nýbrž i pohledem na rané právo: 

„Ještě než za ozbrojenci znojemského údělného knížete zapadla hradní brána, začali vítězní čeští rytíři drancovat. Proto přece válčili. Jenže tentokrát se to neobešlo bez hádek a několik rytířů se dokonce mezi sebou porvalo o kořist. V předhradí byla spousta krásných věcí, ale nebylo jich tolik, aby uspokojily všechny. A aby toho nebylo dost, kníže Bedřich nařídil, aby všichni snesli kořist na hromadu před jeho stan, a on rozhodne, jak se rozdělí. To bylo proti tradičním zvyklostem. V případě útoku na městské hradby měli rytíři právo na vše, co během útoku ukořistili. Bedřich však oponoval, že v tomto případě staré právo neplatí, neboť rytíři nemuseli útočit na hradby, ale do města se dostali průlomem v palisádě, který udělali horníci. Rytíři do města vstoupili, jako by prošli bránou.“
V. Vondruška: Přemyslovská epopej I. Velký král Přemysl I. Otakar. Brno: Moba, 2011, kap. 21 (cit. z e-knihy).
 
Krátký rozhovor s Vlastimilem Vondruškou o prvním dílu jeho historické ságy lze nalézt zde. Autor v něm k významu znalosti vlastních dějin mj. uvádí: „Stará známá pravda říká, že národ, který zapomene na svou minulost, který nerespektuje odkaz předků nebo který nehájí svůj životní styl, takový národ nemá žádnou budoucnost. To poznalo v minulosti mnoho národů, z nichž zbyla jen jména v encyklopediích. Dějiny jsou neúprosné. Národ, který se jako národ přestane chovat, zanikne.“ Čtenáře, kteří by se s ohledem na výše uvedené chtěli seznámit i s oněmi „zajímavějšími“ polskými dějinami (kladu přitom důraz na uvozovky), mohu odkázat na dosud pravděpodobně nejlepší průřezovou publikaci o polské historii z pera britského historika Normana Daviese „God’s Playground. A History of Poland“ (v polštině „Boże igrzysko. Historia Polski“; kniha, resp. její dva díly v angličtině vyšly opakovaně v Oxford University Press, nejsem si však vědoma, že by byla přeložena i do češtiny). Nejlepší snad právě proto, že ji nepsal „našinec“, ale cizinec, který však svůj doktorát získal právě v Polsku. „Boží hřiště“ je přitom velmi výstižné označení pro polská území, která opakovaně doplácela na svou polohu mezi Německem a Ruskem. Jinak pokud máte tip na obdobně průřezovou, kvalitní a hlavně čtivou knihu o českých dějinách, tak sem s ním. Zatím jsem na žádnou takovou neměla štěstí.

(4) Již poměrně dlouhou dobu mi na nočním stolku leží několik knížek amerického soudce a údajně nejcitovanějšího právního teoretika Richarda A. Posnera, jenž sám sebe s nadsázkou označuje za notorického psavce: „Whenever I have free time, I write.“ (viz jeho rozhovor zde). Kniha, na kterou se přitom těším nejvíc, je třetí vydání „Law and Literature“ (Harvard University Press, 2009). Navzdory skutečnosti, že Posnerova publikace je pravděpodobně nejznámějším dílem mapujícím vztah práva a literatury, Posner je zároveň jedním z nejprominentnějších kritiků vzájemné podobnosti těchto odvětví: „Chápe přínos spojení práva a literatury a poměrně jasně si dovede představit, jak využít literární poznatky v právu. Současně ale nepředpokládá velký význam literatury pro právo. Předpokládá, že literatura přibližuje právníky lepšímu porozumění společnosti. Nepředpokládá ale, že by literatura mohla posloužit jako zvláštní kultivační faktor obecného vystupování právníků, jako je tomu v případě Wigmora či Cardoza. Kromě konstrukce soudního rozhodnutí, kde si však všímá pouze dílčích prakticko-tvůrčích aspektů: «studium literatury může málo přispět k interpretaci zákonů a ústav, ale něčím, snad i mnohým, přispívá k porozumění a zdokonalení soudních rozhodnutí».“ Citovaná charakteristika Posnerova přístupu je z knihy Martina Škopa „...právo, jazyk a příběh.“ (Praha: Auditorium, 2013, str. 21), kterou nejspíš stojí za to si přečíst ještě předtím, než se člověk pustí do načítání zdrojových textů autorů věnujících se právu a literatuře. Jinak k tomuto směru rovněž článek Jamese Seatona (1999) „Law and Literature: Works, Criticism, and Theory“.

(5) Jméno právníka a antropologa českého původu Leopolda Pospíšila ve svém příspěvku na konferenci „Společnost, právo a politika , kterou v květnu 2014 pořádala FF UK společně s Nejvyšším soudem, mimoděk zmínil Jiří Přibáň (záznam příspěvku zde, příspěvek se však primárně věnuje problematice státní suverenity v kontextu EU). Na to konto jsem si v knihovně půjčila sympaticky útlou Pospišílovu publikaci „Etnologie práva“, jež nabízí opět trochu jiný pohled na právo, a to na pozadí fungování tradičních kmenových společností:
„Srovnání západního právního systému s právními systémy jiných kultur jasně ukazuje na etnocentrickou povahu našeho práva. Na doplnění důležitých, avšak etnocentrických přístupů k právu, které se vyvinuly v sociologii, filozofii a v právní vědě, je proto nezbytný pohled založený na kulturním srovnávání. A je to právě etnologický přístup, který nám dovoluje redukovat naši etnocentrickou jednostrannost. Umožňuje nám vidět právo nejen v jeho západní podobě a nejen jako pouhý systém pravidel oddělených od kultury, ale jako dynamický proces, jehož funkce je pevně svázaná s kulturou a jehož struktura může být značně proměnlivá. Tato srovnávací základně eliminuje hluboce zakořeněnou etnocentrickou jednostrannost a navíc nám dovoluje objektivněji vidět i náš vlastní právní systém. Díky tomu pak vzrůstá i možnost dospět k obecně platným závěrům o úloze práva ve všech společnostech.“
L. Pospíšil: Etnologie práva. Teze ke studiu práva z mezikulturní perspektivy. Praha: Set out, 1997, str. 5.

Antropologický přístup k právu na výše uvedené konferenci prezentoval rovněž ve svém příspěvku „Soudcovská moc a stát“ Jan Sokol. V tomto kontextu je vhodné rovněž zmínit jednu z klíčových publikací v oblasti výzkumu soudů a soudnictví vůbec (na kterou mi již v knihovničce taky docela dlouho usedá prach), konkrétně knihu Martina Shapira „Courts: A Comparative and Political Analysis“ (The University of Chicago Press, 1981), v níž srovnává soudy v jednotlivých právních systémech: od tradičních společností, přes anglickou a kontinentální justici, až k výkonu soudní moci v Číně a islámských zemích.

Pokračování snad někdy příště, do té doby prima letní čtení!

Žádné komentáře:

Okomentovat